Záchodoví skřítci

Záchodoví skřítci existují. Nikdy jsem sice žádného osobně neviděla, ale necháváme jim na záchodě poměrně často rozsvíceno. To aby se jako v tom malém prostoru, navíc potmě, nebáli. Jsou sice ohromně stateční a věřím, že ve tmě vidí stejně dobře, jako například kočky, ale proč jim nedopřát trochu komfortu, že? Navíc, ta hromada knih a časopisů, co jsem postupně přestěhovala na čestné místo vedle mísy - ty nejsou pro mne, ne, vážně ne. Vzdělávám toaletní skřítky. Vzdělání je prý důležité, aspoň to často opakovali, když jsem byla malá. Jen pomyslete na tu armádu vzdělaných hazjlskřítků. Snad nezdivočí jako ti mloci...

Kewpie

Jen si představte roztomilost toaletního bytí. Jestlipak jsou čichové buňky skřítků zvyklé na pach hoven tak, že už ho nevnímají, stejně jako dělnice v čokoládovnách ve Švýcarsku nevnímají divný puch kakaových bobů, vznášejících se po celé továrně (věřte mi, že ta koncentrace kakaového smradu je celkem stejně nesnesitelná, jako středně smradlavé hovno)? Nebo jim naopak, tak jako psům, přijde hovnodér jako nejlepší voňavka na světě? 

Spí v ruličkách od toaletního papíru, přikrytí jemnou bělobou, jíž my si vytíráme půlky zhnědlé od zbytků jídla. Proto kupujeme ten nejjemnější toaletní papír. Ne proto, že šmirgl levných hajzlpapírů rozedere naše střevními-záněty-často-zkoušené řitní dírky, kdepak, ale pro pohodlí těch malých záchodových nezbedů. Kdo by nerad hajal v měkkém, no ne? 

Pluj, pluj, loďko pluj, lehce s proudem jen...

Aby se na našem záchodě cítili hezky, začala jsem na toaletním papíru tvořit malé lodičky. Nikam na nich sice nedoplují (leda do kanálu), ale vypadají tak námořnicky, výletně a vznešeně. A mě to baví. 

K záchodové místnosti jsem měla vztah už jako malá. Tenkrát jsem však neposkytovala domov skřítkům, ale chovala prase. Na záchodě. Jako fakt. Bylo krásně růžové, mělo čumáček, jen ocásek jsem nikdy nedohledala. No, dobře. Nebylo to prasátko, ale jako by bylo. Naši pořídili hajzldekl s růžovým prasátkem.

Neživost prasátka však mé malé já nijak neodradilo od chovu. Často jsem chodila prasátko krmit. Nejdřív čůráním a kakáním. Ale po čase mi to nestačilo, myslela jsem, že bude mít prasátko hlad (a že mu taky musí být v koupelně smutno) a tak jsem prostě jen tak chodila a krmila ho kuličkami toaletního papíru.

Dokážete si představit, jaké nadšení to vyvolalo v rodičích, když na to přišli. (A jaké nadšení to určitě vyvolává v případných ekologických aktivistech, jestli si tohle teď čtou.) Každopádně, moje zalíbení v záchodových tvorech ani po letech neustalo. 

A tak teď přechovávám na toaletě záchodové skřítky. Jsem snad blázen? Nemyslím, však se na vlastní toaletě porozhlédněte po důkazech o existenci záchodových skřítků. Vážně si myslíte, že zapomínáte zhasnout? Nikoliv, to jste jen otevřeli svá srdce malým hajzltvorům.