Dej si střeva dohromady

Nechci být poslem špatných zpráv a už vůbec nehodlám nikoho děsit - zvláště dnes, když mám tak skvělou náladu, protože jsme s přítelem vytáhli z hlubin mého trávícího traktu výživovou sondu, která mi dělala čtyři týdny společnost. Ale právě tahle zkušenost mě přiměla k tomu, abych se s vámi podělila o nadcházející akci, kterou pořádá Pacientská organizace Pacienti IBD v měsíci květnu v rámci šíření povědomí o idiopatických střevních zánětech. Jmenuje se "Dej si střeva dohromady" a letos je zaměřená hlavně na lidi, kteří mají nějaké ty střevní problémy, ale stále se ostýchají zajít k doktorovi a nějak to řešit. 

Upřímně, nedivím se. Když jsem před pěti lety začala mít problémy já, trvalo mi to nějakých patnáct kilo, cca dvacet "stolic" denně, tunu nervů a několik hodin přemlouvání ze strany přátel, kolegyň a rodiny, než jsem se odhodlala k doktorovi vůbec páchnout. Bylo mi sice pekelně blbě, ale veškerá ta ohyzdně se tvářící vyšetření pro mne byla natolik děsivým strašákem, že jsem raději trpěla jak to zvíře, abych si dodala pocitu, že je všechno vlastně fajn, děkuji za optání. 

Pokud máte bolesti břicha, věčně sedíte na toaletě a jste unavení, neignorujte to. Nedělejte stejnou hloupou chybu, jakou jsem udělala já. Nestojí to za to, protože stejně dříve nebo později u doktora skončíte - sice věřím, že nemoci začínají v hlavě a stojím si za tím dodnes, avšak máte-li již slušně rozjetý zánět, je nejprve třeba udělat něco s ním a pak se rozhodnout, zda jste schopni a ochotni pracovat sami se sebou, sami na sobě. (Což je celoživotní úkon.)

Crohn's Girl

IBD nenahrává moc fakt, že postihuje hlavně mladé lidi a navíc není (většinou) vidět. Když si zlomíte haksnu, dostanete sádru a všichni vědí "aha, on má zlomenou kost". Když vás trápí neskutečné bolesti břicha, chodíte na záchod, hubnete... 

No, není to nic, čím byste se chlubili a za kilo dolů máte být v dnešní společnosti sakra rádi, ne? Jde o to, že IBD není žádná prča a dokáže člověku slušně znepříjemnit život - nenechte si proto okolím nabulíkovat, že jste lemry líné a hypochondři v jednom. 

Je nesmysl nechat se ovládat svou nemocí, ale abyste ji mohli přijmout, je fajn vědět, s čím máte tu čest. A proto, trápí-li vás zažívací obtíže, nebo víte o někom ve svém okolí, řekněte mu o akci "Dej si střeva dohromady". Třeba tím zlepšíte kamarádovu - sestřinu - svou - doplň dle libosti životní a zdravotní situaci. 

The worst thing...

Život s chronickou nemocí, která není vidět a může kdykoliv udeřit, není žádná procházka růžovou zahradou. To ovšem neznamená, že se člověk - pacient vzdá. Je lepší na věc nahlížet s optimismem a snažit se najít společnou řeč s nemocí, v tom nejlepším případě najít společnou řeč sám se sebou, protože pak nemoc není tak zákeřná. Nemoc z nás dělá silnější lidi a otevírá nám dveře, které bychom jinak k vlastní škodě přehlíželi. 

V mém případě nemoc funguje jako síto. Myšlenek, lidí, nepotřebných věcí a aktivit v životě. Dává mi prostor naslouchat sama sobě a nehezky mě dokáže proplesknout, když se od sebe vzdálím (pobyt v nemocnici toho byl zdárným příkladem). I když si myslím, že si člověk v případě nemoci nejvíc dokáže pomoci sám svým přístupem k sobě, není zač se stydět, když vyhledáte pomoc. 

Občas je třeba nechat si pomoct, abychom se mohli postavit na vlastní nohy a vydat se svou cestou, která nám přinese kýžený klid.