Zvláštní chvíle

Jsou věci, které mne naprosto fascinují... jsem fascinována obyčejnými věcmi ve svém okolí... zvláště takovými, které nejsou tam, kde by měli být... že mi nerozumíš? Viděli jste někdy opuštěnou tříkolku uprostřed ulice... Šátek uvázaný na plotě... knihu jedoucí na sedačce v tramvaji... zapomenutou flašku od pití tančící ve vlaku... pytlík, jenž hraje s větrem na honěnou uprostřed polí.... Už víš?

Naposledy to byly klíče... dva klíčky osamoceně visící na barevné stužce... na větévce topolu...

Člověka napadne spousta myšlenek při pohledu na něco tak neobyčejně obyčejného - komu asi klíčky patří? Hledá je dotyčný? Vedou do bytu, nebo na nějaké jiné, tajuplnější místo? Co se skrývá za dveřmi, které tyto klíče zamkly - barevnost dětských snů, nebo všední šedost? Není jim tu samotným smutno? Co když je ztratilo nějaké dítě a teď je smutné? Už nastala chvíle, kdy si majitel uvědomil, že své klíče nemá?

Líbí se mi mírumilovnost tohoto obrazu... to, jak čekají obestřeny všemožnými i nemožnými otazníky... to tajemno... a přitom jde jen o obyčejnou věc... ale někdo je musel mít rád... a někdo byl natolik hodný, že je zachránil z lůna mokré trávy a dal jim šanci tím, že je zavěsil na větévku stromu...

Svět ještě nebude tak úplně ztracen, když mají lidé to srdce zachraňovat klíče z orosených trav...