Radost je oč tu běží!

Miluji psaní... mám ráda hraní Člověče, nezlob se... zbožňuji snažit se vyfouknout co největší bublinu z bublifuku... ráda si s někým házím míčem... ráda si kreslím, i když si myslím, že to moc neumím... ráda píši dopisy a pohledy a posílám je přátelům a rodině... ráda čtu knihy... ráda prolézám antikvariáty a hledám dobré knihy a elpíčka... ráda se dívám na mraky na obloze... ráda pozoruji jak teče řeka, plavou na ní kachny, létají motýli... ráda sedím na lavičce, piji kafe a pozoruji lidi chodící kolem... ráda se houpu na houpačce...

 

To vše a spoustu dalšího mám moc ráda... ale hrozně dlouho jsem dost věcí z výše uvedeného nedělala... Proč? Protože jsem si díky semínkům, jež do mne zaselo okolí myslela, ba dokonce uvěřila tomu, že jsou to zbytečnosti, že jsem dospělec, který takové "blbosti přece nemůže praktikovat, jsou důležitější věci na práci"... Je hrozné, jak snadno dokáže člověk přijmout názory a myšlenky ostatních ( obzvláště ty, které mu nedělají dobře) za své... a to i když moc dobře víte, že jdete proti sobě...

Život je hrozně moc krátký na to, aby jsme se vzdali věcí, které nám dělají radost... je hrozně krátký na to, aby jsme dělali věci tak, jak si to představuje naše okolí... Váš otec neměl rád knihy a přišli mu zbytečné - a proto vy si je nekupujete? Vaše matka se neuměla uvolnit, proto ani vy si nehrajete a neděláte skopičiny? Protože je to pro malé, protože je to zbytečné? Ale vždyť - pokud mi něco dělá radost, zbytečné to není!

Je hrozně smutné vidět, jak se dobrovolně vzdáváme věcí, které jsou v životě důležité, protože si myslíme, že je to nutnost vzdát se radostí aby jsme mohli "být dospělí a vážení". Ale to je hrozně zbytečné, ubíjející a hrozně svazující... Jde o to vyspět, to ano - ale to přichází ve chvíli, kdy si v sobě podržíme dítě a jeho radost a chuť do života a přitom je náš náhled moudrý... a ztráta radosti, ztráta zábavy, vážnost a neveselí - to není ani zdaleka moudré...