Děsivý tělocvikář

Při dnešní ranní procházce se psem jsem (opět) potkala skupinku, které mi bylo líto - nebo alespoň několika členů. Byla to chlapecká skupina z nějaké místní školy a měli hodinu tělesné výchovy v malebném prostředí okolí řeky. Což většině těch ubožáků asi bylo jedno, protože vypadali, že přes červené skvrny nemohou vidět své nohy, natož nějaké okolí, a že brzo zkolabují... A já jsem snad celou procházku o výjevu lehce uvažovala a vzpomínala na své - neméně nepříjemné - zkušenosti s tímto, troufám si říct, že v tomto podání bezcenným, předmětem.



Když jsem viděla pana učitele, nevěděla jsem, zda se smát, nebo brečet. Vypadal jako typický učitel tělocviku. Takový ten "když nevíš, co chceš dělat, jdi na učitele a když nic neumíš, tak jdi na tělocvik". Byl to typ, který pravděpodobně celý svůj život trpěl pocity méněcennosti, jelikož nebyl v okolí nejchytřejší, ale s největší pravděpodobností si to ego nahonil tím, že zdokonalil svojí fyzickou stránku, když to s tou psýché tak lehce nešlo. A teď si to ego honí na nebohých chlapcích a ve většině z nich pěstuje pocit "Dáš-li to do minuty jako já, si borec! - a vy ostatní jste sračky!".

Chtělo se mi ty nebožáky obejmout a vysvětlit jim, že se jich v životě NIKDO nebude ptát na to, za kolik uběhli stovku, nebo kolikrát přeskočili to švihadlo, nebo zda udělají dvacet kliků. Že je v pořádku, že raději počítají, čtou, vymýšlejí chemické sloučeniny, leží v knihovně nebo chodí na kroužky malování. A že pohyb nemusí být tak nechutný a zlý jen proto, že ho jeden pablb prezentuje jako něco, co vy budete do konce svých dnů s největší pravděpodobností nenávidět, nebo to ponížení schováte někam do hlubin své mysli.

Chtělo se mi říct jim "Máte to ve svých rukou, nemusíte sebou nechat tak vorat." To že s panem učitelem s největší pravděpodobností někdo voře, ať už jeho matka - jelikož je mamánek, který ani ve 40 nedokázal najít ženu, nebo (asi i v horším případě) jeho žena, která drží jeho koule pevně ve svých rukou a s největší pravděpodobností je větší chlap než on sám. A nebo že ho samotného děsí jeho vlastní démoni, díky kterým se z něj stala "mašina na ničení radosti z pohybu".

To, zda uběhnete nebo neuběhnete ten flák cesty z vás nedělá horšího/lepšího člověka. A ano, jsou v životě MNOHEM důležitější věci, než schopnost něco uběhnout - tak se nenechte přesvědčit o tom, že jste nuly. Ten upocený, nešťastný člověk vám rozhodně nestojí za pochybování o sobě. Jeho boj, jeho běh. Je to o něm. Nemučte se.