Nezachráníš

Také vás učili, že máte pomáhat ostatním? A vy jste si to vzali do hlavy tak mocně, že máte "touhu zachraňovat přes mrtvoly", nebo spíše přes jednu jedinou - a to svoji vlastní... Máme pomoci babičce s nákupem, máme pomoci mamince s nádobím, máme pomoci tatínkovi podržet hřebík, bráškovi pomoci s úkolem...



Od těchto lehkých pomocí se dostáváme až do fáze, kdy máme pocit, že je naší povinností zaměřovat se na okolí, protože když mi s tímhle nehelpneš, si prostě sobecký parchant. Pomoc je krásná - ale pouze v případě, že nám pomoc druhým dělá dobře, nevnímáme to tak, že musíme na někoho udělat dojem, nejdeme proti sobě a zbytečně nevěnujeme energii něčemu (nebo někomu), co za to nestojí.

Je hrozně moc složité v tomhle poznat tu tenkou hranici. Protože když se nám dá do ruky formulka "můžeme pomoci", často se stává, že si vezmeme do hlavy myšlenku, že pomůžeme někomu - jenže někomu, kdo o to nestojí, není na naši pomoc a náš názor připraven, někomu, kdo za to nestojí, protože akorát plýtváme svoji drahocennou energii vniveč a nikdo nám za to nebude vděčen.... Ba naopak, ještě nás svojí bolestí a strachem osočí a vypustí naším směrem svůj jed, protože pomoc bere jako útok na svou bublinu...

Jde o to, abychom si uvědomili - ano, i já s tím mám, pořád, tak trošku problém - že nemůžeme zachránit nezachranitelné, že nemůžeme zachránit všechny a už vůbec ne ty, kteří o to nestojí. Neplýtvejte svoji energií tam, kde to možná dle vás je potřeba, ale není to k ničemu.

Věnujte svoji energii věcem a lidem, které milujete a kteří vám na oplátku dají to dobré ze sebe. Milujte se, nesuďte se a hlavně - nezachraňujte okolí na úkor sebe sama!