Jsem Fredova

Jak snadno si dokážete představit, že Amerika není svobodnou zemí plnou možností a snů? Kanaďanka Margaret Atwood o své představě Ameriky jako teokratické diktatury ze začátku trochu pochybovala, osobně mě však z jejího Příběhu služebnice v koutku duše mrazilo - právě pro snadnou uvěřitelnost toho, co by se mohlo stát, co by mohlo fungovat. Vzhledem k povaze lidstva a dějinným zkušenostem - a taky kořenům samotné Ameriky - mi její kniha rozhodně nepřišla přitažená za vlasy. Vždyť pro reálné příklady totalitního zvěrstva nemusíme chodit příliš daleko. Ovšem zpět k dílu, které má i po více něž třiceti letech od prvního vydání čtenáři stále co nabídnout. 

Příběh služebnice - M. Atwood

Fredova, velitelovo jméno je moje jméno. Mé vlastní jméno tu už nic neznamená. Patřím k němu, k jeho domu, jsem nádoba, tolik potřebné lůno, které má na svět přivést zdravý život. Všechno má svůj řád, svůj smysl, svá pravidla. Červené šaty, bílý čepec, rozložení věcí v pokoji, kde spím, odosobněné rituály, měsíční čekání. Mé postavení je důležité, téměř vážené, jak se nám snažily namluvit tety, ale většina žen, od manželek po marty, mě spíš nenávidí. Jsem nutnost, která musí být přetrpěná. 

Je těžké někomu v tomhle oparu ostražitosti, falše a vynucené poslušnosti věřit. Jeden nikdy neví, kam Oko dohlédne a kdo skončí na Zdi. Kdo skončí. Ale ono už to vlastně skončilo. Vzpomínám na život před Gileádem. Na Lukea, na lásku, na práci, vlastní důležitost, knihy, ji, kočku, byt, cigarety. Jak snadno může svět, který známe a kterému důvěřujeme, zmizet. Změna je snadnější, než se na první pohled může zdát. Vlastně bych na tom mohla být hůř, ačkoliv být služebnicí je jen další druh otroctví. 

Ta první je pozůstalá, matka. Nese malou černou sklenici. Podle velikosti sklenice se pozná, jak bylo staré, když v ní odumřelo, když odplynulo vstříc smrti. Dva nebo tři měsíce, ještě moc maličké, aby se dalo určit, zda to bylo dítě, nebo nedítě. Starší a ty, co umřou při porodu, mají rakve. 
Když procházejí kolem, uctivě se zastavíme. Přemýšlím, zda Glenova cítí totéž co já: bodavou bolest v břiše. Klademe si ruce na srdce, abychom těm cizím ženám daly najevo, že s jejich ztrátou soucítíme. Ta první se na nás pod závojem zaškaredí. Další žena z průvodu se odvrátí a odplivne si na chodník. Ekonomanželky nás nemají v lásce.  

Příběh služebnice je brilantně zpracované dílo. Autorka vykreslila obraz dystopické společnosti, pro který čerpala inspiraci z příběhů minulosti, zkušeností z vlastního pobytu v Berlíně a také z biblických příběhů, protože na biblických symbolech stojí i základy a fungování Gileádu. Příběh vyprávěný z úst společnice, ženy, která má jediný úkol - porodit zdravé dítě, které nikdy nebude její - na mě působil tísnivě, rozehrával strunky o kterých jsem ani netušila, že je v sobě mám. Pocit vnitřní nespravedlivosti, jistého zoufalství, přesto jsem však nebyla schopná se od knihy odtrhnout a potřebovala jsem víc. 

Příběh služebnice je ten typ knihy, jejíž děj je celkově spíše pasivní, ovšem o to silněji udeří na pocity čtenáře svou plíživostí, až se člověk začne ošívat nad tíhou sdělení, které kniha předává. Občas mi při čtení nebylo moc dobře, jenže autorčin styl a čtivost díla mi nedaly jinak, než abych četla stránku za stránkou a propadala do určitého zoufalství nad tím, jak mohla taková společnost vzniknout. Ano, plně si uvědomuji, že jde o beletrii, o smyšlený příběh, jenže je v něm tolik uvěřitelného, tolik inspirace z dějin, že vnímavého člověka nemůže neděsit fakt, jak snadno bychom k něčemu takovému mohli sklouznout.

Nejsem si jistá, jak bude kniha působit na čtenáře, kterého k ní přivedl seriál. Viděla jsem jen jeden díl a přišel mi mnohem akčnější než kniha samotná. Mě osobně to spíš rušilo, pravě jistá strohost a smíření v knižním podání dodalo příběhu na atmosféře, je však možné, že někomu ta přehnanost seriálu bude chybět a označí knihu za utahanou. Ač sama dystopie nevyhledávám, knihu paní Atwoodové pokládám za jednu z nejlepších, které jsem měla možnost číst, a za sebe ji s čistým vědomím a svědomím doporučuji. 

Autor: Margaret Atwood
Překladatel: Veronika Lásková
Počet stran: 348
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017