Tak trochu bláznem

Když je vám smutno, úzko a všeho je na vás moc, řeknete, že "máte depku". Nic se vám nechce, všechno stojí za prd, nejraději byste prostě jen zalezli do peřin a nějakou dobu nevylezli. Většinou se z toho zase brzy oklepete. Jenže pravá, nefalšovaná deprese není jen chvilková úzkost. Je to stav, který byste zažít nechtěli, a který člověka dokáže vehnat až do útrob blázince. Prostě přestanete fungovat - a je vám to vlastně úplně jedno. Stejně tak to má hrdinka knihy Osm týdnů v blázinci německé spisovatelky Evy Lohmannové. 

Osm týdnů v blázinci 

Mile je sedmadvacet a psychicky se zhroutila. Její rodiče a přítel to příliš nechápou - proboha vždyť měla vše, za co by ostatní lidi (alespoň oni určitě) upsali duši. Skvělou práci, ve které se dočkala povýšení, stálý vztah, krásný byt. Jenže Milu tohle prostě neuspokojuje a vlastně nikdy pořádně neuspokojovalo. Nebyl to její život.

Vše došlo tak daleko, že už nic nemělo smysl. Odchody z práce v slzách, příchody domů v slzách, večery v slzách. Do toho všeho jedna velká, neodolatelná touha rozplynout se do okolního prostoru, nemuset už vůbec nic. A tak se ocitla, s diagnózou deprese, na psychosomatické klinice ve společnosti dalších "bláznů".

Tipuji, že mé sousedce není ještě ani třicet. Vyhlíží jako koloušek Bambi, který se proměnil v člověka. Je moc hezká, plaše se usmívá a útlými prsty si kroutí do spirálek své velmi pěstěné tmavohnědé vlasy. Jakou jen může mít diagnózu? Možná je to opravdu zakletá laň. 

Druhá z žen mi připomíná úřednici, co sedává za přepážkou na naší poště. Bude jí něco málo pod padesát a má praktický krátký sestřih a tričko s medvídkem. Střídavě ťuká do mobilu a potahuje z cigarety. Díky krátkým, trhavým pohybům mi i ona evokuje jedno zvíře. Rozrušenou slepici vytrženou z bezpečí jejího dvorku. 

Oba muži jen tupě civí před sebe. Ten mladší má sluneční brýle s velmi tmavými skly a připadá mi totálně vyčerpaný. Jeho vzezření přesně odpovídá mému rozpoložení. Vidím to taky na depresi. Poté, co jsme se jeden druhého pokusili někam zaškatulkovat, přesouváme svou pozornost k pacientům, co tu pobývají už delší dobu. Takže tohle jsou ti blázni, v jejichž společnosti prožijeme následující týdny. Většina z nich se na první pohled zdá docela normální.  

Při čtení jsem si vzpomněla na jinou knihu - Deník Bridget Jonesové. Myslím, že kdyby Bridget zavřeli do blázince, mohlo by to vypadat dost podobně. (Byť si postavy nejsou nijak zvlášť podobné.) Osm týdnů ve mě vyvolávalo stejně odpočinkově-úsměvně-pohodové rozpoložení, jako Bridgetka. Navíc jsem se v hlavní hrdince tak trochu viděla a mám pocit, že mi čtení - svým způsobem - pomohlo "nahlédnout na dno duše" a rozhrnout ten bordel tam.

Osm týdnů v blázinci je autentická zpověď, jenž je podána s lehkostí a vtipem. Výlet do blázince a pohled na ostatní "šílence", stejně jako vhled do Miliných myšlenek, mne příjemně pozvedl. Příběh mi dodal pocit, že být bláznem je naprosto normální, že má každý občas právo nezvládat sebe a svůj život. 

Autor: Eva Lohmann
Překladatel: Helena Čížková
Počet stran: 192
Nakladatelství: IKAR
Rok vydání: 2014