Květ lásky

Do nedávna pro mě jméno Dorota Nvotová bylo velkou neznámou. Nevěděla jsem vůbec, že někdo takový existuje, i když se jedná o známou osobnost a navíc "sousedku ze Slovenska". Když mi jedna spřízněná duše nabídla k recenzi její knihu Fulmaya, souhlasila jsem, byť jsem vlastně vůbec netušila, která bije. A musím říct, že souhlas byl v tomto případě to nejlepší, co jsem mohla udělat, protože tahle kniha mi sedla jako "prdel na hrnec".

Nakladatelství Motto

Patříte mezi neposedné duše, v jejichž životě vládne touha po hledání - pro putování samotné, nikoliv nutně pro dosažení cíle? Touha po poznávání, učení se, vstřebávání, vnímání... Zároveň si - spolu s touhou po hledání - nosíte i vnitřní volání po hnízdě, které by bylo vaše, kde byste byli doma a cítili se naprosto svobodní? 

Tyhle dvě protichůdné touhy přivedly Dorotku na cestu. Začátečnický objev "osvícení" na Srí Lance, prozření, že něco není jak má být, na plážích Indie a nalezení sebe sama mezi velikány Nepálu. Dostatek sprostých slov, mnoho objevů, vnitřní myšlenkové pochody, láska, klid, vzrušení, pokora, panika, nemoci, pochybnosti, lidskost, pochopení, život - tohle vše a mnohem víc vměstnala Dorotka na stránky své "kulervoucí" knihy. 

A když jsme zrána šli do města, museli jsme projít záplavou lidských hoven na městské pláži - na místě, kam chodí místní ráno srát. Normálně skupinově. V podstatě to má logiku - proč si zaneřádit město hovnama, když se stačí vysrat na pláži a příliv všechno odnese? Jenom při tom milí domorodci nemyslí na turisty, kteří sem jedou právě kvůli moři a pláži.
To, že si místní staví domy dále od moře a neumí plavat - na to jsem si už zvykla. A chápu i to, že nechápou, co, proboha, na tom moři vidíme. Ale aby člověk ráno neměl kam stoupnout a problematicky balancoval na malých ostrůvcích bílého písku v moři čerstvých lidských hoven, to už je trochu moc. Po dlouhé době něco, co mě rozesmálo. Vidět ráno asi deset Indů najednou srát a přitom vykecávat, jako kdyby byli na ranní kávě... Ještě že mám tu Indii. Lidskost ve svém nejsilnějším koncentrátu... 
Lidé si už ze mě dělají prdel, že furt opěvuju Indii a Nepál a jejich "bezchybné lidi". Dobře. Zapomeňme na chvíli na to, že vám místní obyvatelstvo svým přístupem a úsměvy dává pocit domova, zapomeňme na to, že život je tu živější, plný barev, nálad a kontrastů, zapomeňme na to, že tady není šedá barva a tváře bez výrazu....
Přetvářka je všude a tady taky. Ale přetvařovala bych se, kdybych tvrdila, že nevidím tu radost, ty barvy a absenci šedivosti. Přetvařovala bych se, kdybych psala víc o špatném než o dobrém, protože navzdory mojí panice mě ještě pořád baví život. A toho je tu v čisté formě habaděj.

Fulmaya je naprosto dokonalá kniha, která mne okouzlila prostořekostí a lidskostí, se kterou je psaná. Prostředí, ve kterém se odehrává, je již dlouho předmětem mých tajných snů (hlavně ta Indie), takže mé srdce plesalo a duše se rozplývala po celou dobu čtení. Dorotka je sama o sobě dost "svá", takže nemusí sednout každému, ale mně tahle "šiblá vychrtlina" prostě přirostla k srdci.

Duši dobrodruha, baťůžkáře, blázna, přerostlého dítěte a volnomyšlenkáře tenhle kus literatury rozhodně nezklame. Jste-li upejpaví, prudérní a neradi se nad sebou zamýšlíte, pak po této knize rozhodně nesahejte - mohli byste totiž skončit s infarktem. Tenhle cestopis toho má v sobě daleko víc, než jen popis toho, z kterého úhlu je nejlepší vyfotit si tu kterou památku. 

Fulmaya si mě získala, omotala si mě kolem prstu a pohltila celou moji bytost. Zahrála na nejniternější strunky mé podstaty a poskytla mi neskutečné chvíle potěšení. Je to víc než jen kniha, je to cesta. 

Za poskytnutí knihy k recenzi vřele děkuji Nakladatelství Motto!

Autor: Dorota Nvotová
Překladatel: Vendula Bradáčová
Počet stran: 360
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2014