Sněhulačka z Aljašky

Poslední návštěva knihovny mi přinesla další knížku, která stála za to. Nalákala mě - opět - krásně dětská obálka, za kterou se skrývá silný, melancholický příběh, inspirovaný ruskou pohádkou o Sněguročce. Knížku jsem četla přes Vánoce a myslím, že se pro tento čas hodila, jen ve mě vyvolávala hroznou touhu po sněhu. Knížka se jmenuje Dcera sněhu a jde o zdařilou prvotinu autorky Eowyn Ivey. 

bux.cz

Vše začalo roku 1920 na Aljašce. V okolí řeky Wolverine a nedávno postavené železniční tratě žijí v odlehlém srubu starší manželé Mabel a Jack. V hloubi duše je to stále se milující pár, ovšem fakt, že nemají děti vnáší mezi ně tichost, smutek a občasný vztek. Poté, co se jim narodilo mrtvé dítě, se Mabel rozhodne utéct od posměchu a šuškandy příbuzných a farma na Aljašce se zdá jako jediné vhodné řešení. Ovšem nic neprobíhá tak, jak si Mabel představovala - místo toho se Jack dře sám na polích a Mabel den za dnem pomalu uvadá v samotě srubu.

Jednoho dne, když se objeví první sníh, se oba staří manželé sejdou na dvorku a ve víru radosti z padajícího sněhu si postaví sněhovou holčičku. Druhého dne ráno zjistí, že mezi stromy se pohybuje blonďatá dívenka v modrém kabátku a stejných červených palčácích, jako měla jejich malá sněhulačka - která je rozbořená a vedou od ní dětské stopy směrem k lesu. Že by se starým manželům konečně splnil sen a jejich srdce a domov naplnil dětský smích?

Co se stalo v té mrazivé tmě, kdy led kolem slámových vlasů dítěte vytvořil gloriolu a sněhové vločky se proměnily v maso a kosti? Bylo to jako v dětské knížce, kde se teplo rozlévalo dolů přes chladné čelo, tváře, krk a pak hrudník a teplé maso se oddělilo od sněhu a zmrzlé země? Exaktní věda, ve které se jedna molekula transformuje v jinou molekulu - to Mabel neuměla vysvětlit, ale neuměla vysvětlit ani to, jak se jí v děloze vytvořil plod, jak z buněk vzniklo tlukoucí srdce a duše plná naděje. Neuměla se dostat na kloub hexagonálnímu zázraku sněhové vločky, která vznikla z mraků, vykrystalizovanému tvaru kapradí a peří, které padalo dolů, aby zazářilo na rukávu od kabátu, bílé hvězdy, která se rozpustila v momentě, když dopadla. Jak se taková síla a krása dostane do něčeho tak malinkého, pomíjivého a nepoznatelného?
Člověk nemusí chápat zázraky, aby v ně věřil, a Mabel to vlastně obrátila naruby. Abyste uvěřili, musíte možná přestat hledat vysvětlení a místo toho tu malinkatou věc držet pevně v rukou, dokud můžete, než vám proteče jako voda mezi prsty.

Dcera sněhu je poměrně melancholické dílo, které si (dle mého názoru) více oblíbí převážně ženy - ač se tedy nejedná o přeslazenou romantiku, to vůbec. Ale bolestnou touhu po dítěti a bolest z jeho ztráty dokáže plně pochopit jen a pouze žena. Inspirace pohádkou je znát v celém díle, popis krajiny Aljašky je naprosto kouzelný - jak jsem již psala výše, stýskalo se mi po sněžné pokrývce za oknem.

Knížka je rozhodně jednou z těch lepších, které jsem měla možnost číst a jsem ráda, že jsem ji v knihovně nepřehlédla. Čtení této knížky příjemně ubíhá (teplý čaj a pohodlné křeslo podmínkou), snad jen jediné varování - melancholická nálada z ní vás vtáhne do lehkého oparu smutku a tak zvláštně otevře vaše srdce.

Autor: Eowyn Ivey

Překladatel: Jana Middleton

Počet stran: 392

Nakladatelství: Fortuna Libri

Rok vydání: 2012