Knižní kocovina

Nejsem tak namyšlená, abych předstírala, že se jedná pouze o můj problém. Je mi jasné, že nás tu běhá po světě určitě aspoň stovky tisíc. Knihy hltáme s požitkem s jakým by Dudley Dursley plenil dobroty, kdyby se ocitl v Medovém ráji. Čtení je náš vzduch,  naše touha, otázka i odpověď. Jenže s vášní taky přicházejí problémy - a totiž že se do něčeho tak moc zakoukáte, že se nemůžete (byť třeba jen na den, dva) hnout dál. Prostě to nejde.

Knižní kocovina

A knižní kocovinou trpím právě teď. Mám všude kolem sebe spoustu knih, které si toužím přečíst, vážně po nich toužím - úlovky z antikvariátu, knihkupectví, slev, dárky které jsem dostala nebo darovala, knihy z knihovny. Mám mezi nimi pár favoritů o kterých jsem s říkala "Ano, to je ona, TU chci číst jako další." Eh. Důkaz toho, že člověk může chtít, ale vaše vnitřní prostředí, váš svět fantazie a zázraků si stejně dělá co chce.

Od rána jsem rozečetla již několik knih, ale po Aljašce se zkrátka pořád ne a ne chytnout. Podobné problémy mi vždycky dělával hlavně přechod z Bradavic do jiných světů. Kdykoliv jsem četla Harryho, nedokázala jsem prostě nějaký čas vstřebat svět kolem sebe, včetně nových knižních příběhů. Jsem z toho trošku zoufalá, protože jsem se těšila, jak si užiji klidný večer ve společnost křesla, teplého (nebo aspoň dobrého) čaje a knihy.

Místo toho sedím u počítače a "stěžuji si tady", protože doufám, že mě někdo z vás zaručeně pochopí. Že se vypíšu a uklidním a ono to půjde zase samo. Nebo se prostě smířím s tím, že jsem "promrhala" den nečtením a budu to brát jako oddech a doufat, že ten pravý příběh si ke mě zase cestu najde. (Pokud možno nejpozději zítra.) Jsem už jako ten Váleček, taky musím na Aljašku pořád myslet...