Žití není zapnutá telka
Život je pohyb. A tím pohybem nemyslím, že člověk má běhat jako magor z jedné strany na druhou podél řeky, nebo se na kole ušlapat k smrti. Myslím to lehce obrazně. Život neprožijeme před televizí a v pohodlnosti svého domova. Chce to hýbat se, někam se podívat, za něčím se vydat, něco objevovat a nepřestávat žasnout. Jakmile ustrneme na místě, v pohodlnosti, v tu chvíli zemřeme a je jedno, že dýcháme...
Je hezké zastavit se a odpočívat. Ale teprve poté, co jste zažili něco vzrušujícího, něco zábavného a kulervoucího. Jde o to, že spousta lidí jen přežívá. Já sama mám sklony k šílené lenosti a nicnedělání, ale pořád si uvědomuji, že zabřednutí do lenosti je ta nejhorší chyba, jakou člověk může udělat. Hrozně rychle se pro něco nadchnu a skočila bych do toho po hlavě a najednou "Hle!" nějak to koketuje s mojí rozmlsanou a línou zónou pohody a já se začínám cukat. Jsem na tom ještě dobře - uvědomuji si to a snažím se s tím něco dělat. (I když bez vytáček přiznávám, že někdy je to bolestivé přemlouvání.)
K fázi uvědomění se spousta lidí ani nedostane. Proč bych se měl o něco snažit, když tady, v mé bublince, v mém hnízdečku je přece tak teplo a bezpečno. S pohodlností jde kolikrát ruku v ruce i strach z nového, strach něco dělat, když hnití před bednou s lahváčem v ruce mi tak krásně jde, na tom přeci nic nezkazím. Ale kdo se bojí a nic nedělá možná nic nepokazí, ale taky nic nezažije. Navíc nic jako "chyba" a "špatně" neexistuje.
Moje hnití je sice dosti "na vyšší úrovni" - čtu knihy, které mi přináší intelektuální zábavu a vzdělání, vyrábím náušnice a nebo třeba dopřávám svému tělu příjemnou lázeň ve vaně plnou libých vůní aroma olejíčků. Ale pořád je to hnití. A to se musí vyrovnat nějakým tím pohybem . Ať už je to radostný tanec uprostřed pokoje, výlet se psem a mužem přírodou, nebo třeba dobrodružství, které na mě číhá v ulicích města. Jednostrannost je stejně smrtelná, jako ustrnutí.
Každá změna, každý pohyb - to je výzva života, abychom nezabředli v naší pohodlnosti a je jen na nás, zda budeme mít dostatek sil žít svůj život v celé jeho škále dobrodružnosti a krásy.
Je hezké zastavit se a odpočívat. Ale teprve poté, co jste zažili něco vzrušujícího, něco zábavného a kulervoucího. Jde o to, že spousta lidí jen přežívá. Já sama mám sklony k šílené lenosti a nicnedělání, ale pořád si uvědomuji, že zabřednutí do lenosti je ta nejhorší chyba, jakou člověk může udělat. Hrozně rychle se pro něco nadchnu a skočila bych do toho po hlavě a najednou "Hle!" nějak to koketuje s mojí rozmlsanou a línou zónou pohody a já se začínám cukat. Jsem na tom ještě dobře - uvědomuji si to a snažím se s tím něco dělat. (I když bez vytáček přiznávám, že někdy je to bolestivé přemlouvání.)
K fázi uvědomění se spousta lidí ani nedostane. Proč bych se měl o něco snažit, když tady, v mé bublince, v mém hnízdečku je přece tak teplo a bezpečno. S pohodlností jde kolikrát ruku v ruce i strach z nového, strach něco dělat, když hnití před bednou s lahváčem v ruce mi tak krásně jde, na tom přeci nic nezkazím. Ale kdo se bojí a nic nedělá možná nic nepokazí, ale taky nic nezažije. Navíc nic jako "chyba" a "špatně" neexistuje.
Moje hnití je sice dosti "na vyšší úrovni" - čtu knihy, které mi přináší intelektuální zábavu a vzdělání, vyrábím náušnice a nebo třeba dopřávám svému tělu příjemnou lázeň ve vaně plnou libých vůní aroma olejíčků. Ale pořád je to hnití. A to se musí vyrovnat nějakým tím pohybem . Ať už je to radostný tanec uprostřed pokoje, výlet se psem a mužem přírodou, nebo třeba dobrodružství, které na mě číhá v ulicích města. Jednostrannost je stejně smrtelná, jako ustrnutí.
Každá změna, každý pohyb - to je výzva života, abychom nezabředli v naší pohodlnosti a je jen na nás, zda budeme mít dostatek sil žít svůj život v celé jeho škále dobrodružnosti a krásy.
Komentáře
Okomentovat
Vřelé díky k Tobě letí z Hnízda!