Vyznání

V očích slzy a v srdci neskonalý žal, protože muž, kterého znala celý svůj život, hrdina jejího dětství a v dívčích letech vzor mužské krásy (vždycky v něm viděla Jean-Paul Belmonda) odešel na věčnost. Byla s ním legrace, měl krásný hlas, vyprávěl ty nejlepší příběhy a vždycky tu byl, když chtěla někoho obejmout a s někým se poradit. Miloval ji, proto, že je. Protože byla jeho první, ač vlastně byla třetí ženou v pořadí, která útočila na jeho srdce. Byla vnučka. Byla. Existovala. Smála se. Milovala ho. A on za to miloval ji.



V ten moment, kdy jí žalem pukalo srdce nad odchodem někoho, kdo pro ní znamenal mnoho, kdo pro ní byl spojnicí s dětstvím a přerodem v ženu, s tím, kdo si jí vážil jelikož byla... V ten moment, kdy jeden muž z jejího života odešel tam vstoupil jiný - princ, kterého jí poslal ten, který odešel (alespoň si to ve své dětské naivitě a lásce myslí, chce si to myslet), muž, který dokázal zkrotit její stesk, který jí naplnil duši tou svou,  muž, jehož slova jí hladila po srdci, která její srdce naplnila.

Je to už 5 měsíců od prvního polibku mého hříšného muže... Lásko, chci Ti říct, že pro mě pořád znamenáš to, co na začátku. Pořád jsi pro mě tím, kým jsi byl ten první den, kdy jsme se potkali nejen ve snech, ale v kráse Prahy. Pořád si pamatuji na ten krásný záchvěv, kdy jsi mě pohladil po zádech. A i když jsme o něco "moudřejší" a v našem vztahu jsme dál a možná nejsme tak romantičtí, jako tam na tom břehu, u sochy Harmonie, pořád tu harmonii mezi námi cítím.

Miluji, když se o mě staráš, miluji, když mi říkáš, jak jsem pro Tebe krásná a zbožňuji, když se na mě díváš tím obdivným zrakem. Miluji to, jak mi věříš ve všem, co dělám a podporuješ mě. Miluji, že chceš, abychom se měli dobře. Miluji, když mě hladíš po tváři, když mě líbáš na rty. Zbožňuji, když spolu jdeme venku a miluji, když jsme volní v Praze. Miluji, když ležíme všichni tři na gauči a jsme jedna velká chlupatá a smradlavá rodinka. Děláš mě lepší, děláš mě celistvou.

Miluji Tě a moc Tě prosím - nedělej si těžkou hlavu. Moc pro mě znamenáš - vy oba - a já už si svůj život bez Tebe, bez vás, prostě nedokážu představit. Byla by to pustá, nehostinná a vyprahlá bída. Cítila bych se stejně jako Julie, když viděla mrtvého Romea. S největší pravděpodobností bych žila ještě víc nešťastně, než předtím - utápěla bych se v litrech alkoholu a vyudila si plíce k smrti a jako nejhrůznější důkaz bídy bych si pořídila kočku. Byla bych nešťastně nešťastná a ztracená.

Miluji Tě, jsi má labuť. Můj muž, mé všechno. Miluji Tě jako jsem nikdy žádného muže nemilovala. Chci s Tebou psát náš společný příběh. S trochou chundelatého štěstí navíc. Záleží mi na nás a nedělám nic proti sobě ani proti svému přesvědčení. Promiň, že Ti to nedokáží říct, ale víš sám, že v téhle formě mi to jde líp.

Jsi můj "bezpečný přístav bláznivých nadějí".