Všechna esa vržena

Znáte to... někoho potkáte a zjistíte, že je to člověk, s kterým byste chtěli být celý zbytek svého života. Je báječný, úžasný, dokonalý. Stejně jako vy pro něj. Oba dokážete vše, co si zamanete, jste plni kreativity, pozitivní energie a máte pocit, že nic není nemožné. Jak krásně hřejivé.


 

Realita po pár měsících společného žití se poněkud diametrálně liší. Proboha neříkám, že je to špatné, důvod k rozchodu, oheň na střeše a utopené štěně v řece. Je to přirozené. Svým způsobem úsměvně roztomilé. Dnes jsem se touhle myšlenkou docela bavila, když jsem si chtěla užít své chvíle "humusojdního nicneděláka, uprostřed talířků, prádla na praní, psích chlupů a věcí rozházených mimo jejich původní místo" a místo toho slyším naprosto přirozenou větu "Budeme dneska ještě prát?". Měla jsem chuť ho přiškrtit ručníkem, který držel v ruce. (Když on to vše vždy podává tak sladce a roztomile a nenásilně, což ho pasuje na boha trpělivosti a o důvod víc si ho nechat - a doufat, že si nechá mě.)

Jen jsem si prostě vzpomněla na to, jak kouzelně éterické, tajuplně kreativní a sladce nové to ze začátku bylo. Není to o tom, že bychom hráli nějaké divadélko, nebo se doslova přetvařovali, je to prostě (hořko)sladký vývoj vztahu. Kouzelné začátky, kdy dva vypadají jako bohové sestoupivší z Olympu, znáte to - nikdo neprdí, nekrká, jíme jenom ambrozie a po večerech létáme pegasem nad svítící Prahou.

Vypadá to, jako bych si stěžovala, ale tak to není. Jen je to zajímavé. Je dobře, že se vztah vyvíjí a postupem času získáme intimitu, která tam ze začátku (ať jsme si souzeni sebevíc) prostě být nemůže. Někdo to bere jako ohrané a nudné - a ano, možná se to tak občas jeví, ale je to o nás. My jsme ve vztahu a to, že dostává nový směr a rozměr neznamená, že to bude nuda k uzoufání. Milujte se, protože láska je mocná a nenechte se zastrašit tím, že vztah zraje. I víno chutná lépe, čím je uzrálejší.