Ach ta krutost povinností
Tak jsem se dnes, mezi praním prádla a přemlouvání k tvorbě oběda, tak zamyslela nad tím, jak sakra žijí všichni ti "éteričtí lidé" a umělci všeho druhu. Oni snad musí žít u maminky, jiné ženy, která jim nahrazuje maminku a nebo žijí na hromadě hnoje. Nebo je chyba ve mně? Já totiž vůbec nemám "slinu" cokoliv kreativního vymýšlet, když se kolem mě válí spousta "musím" a jiné všední povinnosti.
Ne, nepatřím mezi ty fanatické uklízeče, kteří s kartáčkem v ruce šůrují hodinu podlahu, dokud se z ní nedá slízat zmrzlina. Ale teda taky nejsem prase a mám ráda tu pohodu, kterou pohled na uklizené prostory přináší. (Navíc to pak všude tak nějak lépe voní.) Zkrátka pokud si nechcete domů pořídit bazének s bahnem a dva malé vepříky, občas se zkrátka uklidit musí. Aspoň jednou týdně. Zvláště máte-li chlupaté psisko.
Jde však o to, že někdy trpím pocitem, že i když to nedělám nijak často, brutálně mě to štve a mám pocit totální nesvobody a díky tomu "úžasného" tvořivého bloku. A to mě na tom točí ještě víc. Místo toho, abych uklidila a vypla, začínám se měnit v otroka a nasazuji na sebe ještě větší nároky (slyším v hlavě hlásek,který mi našeptává, že to co dělám není dokonalé a šlo by to ještě lépe).
Takže se vlastně dostávám do jednoho velkého kola nasranosti, protože přeci tímhle vším už jsem si, do hajzlu, prošla a snad vím, že to není nutné. Že už na mě nikdo nemůže a vlastně nikdy nemohl, že mě nikdo jiný, než já sama nesoudí a soudit nemůže. Takže i kdybych tu chodila týden nemytá a kolem mě se válely obaly od sušenek, tak dokud chodím na velkou na záchod a nekakám uprostřed obýváku je vše OK.
Občas mám prostě v hlavě utkvělou představu toho, že jsem jediný tvor na světě, který nezvládá svojí domácnost, a že pokud teď hned neuklidím ten hrneček, svět se zhroutí sám do sebe. Ach bože, občas jsem tak strašně zranitelná. Ne, je fakt, že jsem jednu dobu také byla "éterické zvíře" - jenže ono žít sám v pidi bytě a mít mužského a psa je taky trochu rozdíl. Tím si nestěžuji, to bych si nedovolila (lásko, vím, že si to dřív nebo později přečteš), jen se snažím poukázat na to, že člověk od sebe nemůže chtít stejné výkony, když podmínky se zcela změnily.
Takže tedy - pro mě a všechny ostatní chronické upadávače do záchvatů paniky z nezvládání všedních starostí - ono se to taky neposere (tedy psa je vhodné venčit i když se vám moc nechce), když to uděláte až zítra a v tuhle chvíli si vezmete do ruky rozečtenou knihu a usednete do pohodlného křesla. To je asi kouzlo těch éterických duší - vše má svůj čas a do hajzlu nepřemáhej se, nebo budeš akorát zpruzený a nikdo to s tebou moc dlouho nevydrží.
Ne, nepatřím mezi ty fanatické uklízeče, kteří s kartáčkem v ruce šůrují hodinu podlahu, dokud se z ní nedá slízat zmrzlina. Ale teda taky nejsem prase a mám ráda tu pohodu, kterou pohled na uklizené prostory přináší. (Navíc to pak všude tak nějak lépe voní.) Zkrátka pokud si nechcete domů pořídit bazének s bahnem a dva malé vepříky, občas se zkrátka uklidit musí. Aspoň jednou týdně. Zvláště máte-li chlupaté psisko.
Jde však o to, že někdy trpím pocitem, že i když to nedělám nijak často, brutálně mě to štve a mám pocit totální nesvobody a díky tomu "úžasného" tvořivého bloku. A to mě na tom točí ještě víc. Místo toho, abych uklidila a vypla, začínám se měnit v otroka a nasazuji na sebe ještě větší nároky (slyším v hlavě hlásek,který mi našeptává, že to co dělám není dokonalé a šlo by to ještě lépe).
Takže se vlastně dostávám do jednoho velkého kola nasranosti, protože přeci tímhle vším už jsem si, do hajzlu, prošla a snad vím, že to není nutné. Že už na mě nikdo nemůže a vlastně nikdy nemohl, že mě nikdo jiný, než já sama nesoudí a soudit nemůže. Takže i kdybych tu chodila týden nemytá a kolem mě se válely obaly od sušenek, tak dokud chodím na velkou na záchod a nekakám uprostřed obýváku je vše OK.
Občas mám prostě v hlavě utkvělou představu toho, že jsem jediný tvor na světě, který nezvládá svojí domácnost, a že pokud teď hned neuklidím ten hrneček, svět se zhroutí sám do sebe. Ach bože, občas jsem tak strašně zranitelná. Ne, je fakt, že jsem jednu dobu také byla "éterické zvíře" - jenže ono žít sám v pidi bytě a mít mužského a psa je taky trochu rozdíl. Tím si nestěžuji, to bych si nedovolila (lásko, vím, že si to dřív nebo později přečteš), jen se snažím poukázat na to, že člověk od sebe nemůže chtít stejné výkony, když podmínky se zcela změnily.
Takže tedy - pro mě a všechny ostatní chronické upadávače do záchvatů paniky z nezvládání všedních starostí - ono se to taky neposere (tedy psa je vhodné venčit i když se vám moc nechce), když to uděláte až zítra a v tuhle chvíli si vezmete do ruky rozečtenou knihu a usednete do pohodlného křesla. To je asi kouzlo těch éterických duší - vše má svůj čas a do hajzlu nepřemáhej se, nebo budeš akorát zpruzený a nikdo to s tebou moc dlouho nevydrží.
Komentáře
Okomentovat
Vřelé díky k Tobě letí z Hnízda!