MYŠLENKOVÁ SÍŤ

Zdravím vás, moji milí čtenáři. Nebo aspoň ten malý hlouček, který tu (snad) zůstal. Vím, že moje psaní se poslední dobou dá nazývat všelijak, jen ne pravidelným. A nejspíš ani záživným. Vlastně to s Hnízdem šlo od desíti k pěti, pokoušela jsem se to tu resuscitovat už nesčetněkrát, že se to ovšem moc nepovedlo, to vidíte nejlíp sami. Pravda je taková, že jsem sem přestala dávat kus sebe, přestala jsem psát (hlavně) pro sebe a to pak nemá smysl tvořit vlastně vůbec nic. Jistě, všichni jsme rádi, teda většinou, když jeho slova a myšlenky někdo vnímá, čte a komentuje, ale jakmile se něco dělá víc pro druhé, protože se musí a nebo se z toho zkrátka stane rutina, která není pro pisatele záživná, stojí to za prd, na tom se asi shodneme. 

Když jsem začala se psaním Hnízda (je možné, že už to v červnu bude šest let?!?), byla jsem někde úplně jinde. A teď nemyslím jen fyzicky, ale byla jsem mnohem blíž sama sobě. Je možné, že jsem ve čtyřiadvaceti měla mnohem větší ponětí o tom, kdo jsem než ve třiceti? Myslím, že jsem tenkrát jen mnohem lépe dokázala naslouchat sama sobě. Měla jsem navíc také mnohem větší chuť a potřebu dělit se o své niterné myšlenky a přiznejme si to, jistou ochrannou vrstvu v podobě toho, že nikdo netušil, kdo je ta Narciska a rouška anonymity mi dávala křídla. Vlastně, teď jsem tu na to srala tak dlouho, že mám opět pocit, že píši hlavně pro sebe, což je vlastně skvěle osvobozující. 

Až v posledních dvou letech jsem si uvědomila, že mi to vypsání se vážně chybí. Ano, mohla bych si čmárat doma do deníku a nikdo by se o mých myšlenkách nikdy nedozvěděl a možná by to tak bylo lepší. Zvláště přihlédnu-li k častým záchvatům nesdílecí chuti. Možná je to věkem, možná je to tím, kam se internetový proud za ty roky prodral. Nechci tady lamentovat nad tím, jak se mi stýská po začátcích, jak to bylo lepší, jinak postavené a bla bla bla. Ve vzpomínkách je vždycky nakonec jen to lepší. Člověk se prostě mění a já nejsem výjimka. 

Každopádně, ač jsem se snažila tuhle část sebe oddělit a pustit, nepřineslo mi to vlastně nic moc dobrého. Vážně ne. Jednu dobu jsem se totiž na blog dívala ne jako na mou část, můj únik a můj nástroj pro komunikaci s okolím, ale jako na něco, co mě vysává a vlastně co tak nějak nemá cenu. Kdo to kdy viděl, aby holka v mým věku věnovala tolik energie něčemu zdarma. Vždyť bych měla někde pracovat, zařadit se do procesu, být konečně dospělá. Bože, občas mi v tý hlavě fakt vykvetou děsný sračky. A právě proto Hnízdo potřebuji a právě proto bylo odstřihnutí se od tohohle místa jednou z největších hovadin, jakých jsem se dopustila. 

Jistě, myslela jsem si, že když to tady pohřbím, posunu se dál. Nová životní etapa, něco končí a jinde zas něco začíná. Ale asi jsem na to nešla úplně správně. Myslím, že vše, co ve svém životě dělám, mě učí. Každý přešlap a každé rozhodnutí, to vše má jednu (dobře, možná víc) hlavní funkci - a sice navrátit mě sama k sobě. Dovolit mi vrátit se na cestu, která je má a vrátit mě k sobě. A možná proto jsem neměla potřebu a sílu vám ani sobě sem cokoliv psát. Neměla jsem co říct, nebyla jsem to já. Ale opět nacházím vlastní hlas.