Čtení na vlastní nebezpečí

Procházím temnou lesní cestou a nemám vůbec příjemný pocit. Stromy kolem vrhají zrůdné stíny, větvičky praskají a v křoví to šustí, jako kdyby se v něm schovával statný chlap. Dech se mi zrychlí, na čele vyraší pot a já hlasitě polknu. Rozhlédnu se do stran a přidám do kroku dřív, než mě ta zrůda, která v křoví tvoří zvuky hodné stáda slonů, zabije nebo znásilní (a ne nutně v tomhle pořadí). Praskne další větev a ve mně by se krve nedořezal. Vidím konec cestičky, světélko naděje a už skoro běžím, hlavně pryč odsud. Děsivé zvuky sílí, pot mi stéká mezi půlky a nervy mám tak napnuté, že kdyby mi u ucha někdo řekl "Booo", asi se poseru strachy. A to je přesně ten moment, kdy z křoví vystřelí malý vrabčák a já si řeknu jen: Ty blbe, už ty knihy fakt raději nečti.  

...

To hrůzné místo je lesní zkratka, kterou máme za barákem, a po které chodím téměř pokaždé, když se vracím z venčení. Je obyčejná, možná trochu blátivá, poměrně krátká. Ale moje bujná fantazie, podpořená hodinami čtení, z ní dokáže během několika vteřin vykouzlit tak šílené místo, že bych si občas nejraději do toho bláta sedla, objala si kolena a začala se pohupovat dopředu dozadu. A nepomáhá ani fakt, že s sebou mám dva chlupáče, kteří by při sebemenším náznaku něčeho špatného neváhali svou paničku bránit. 

Vždycky jsem byla víc ve své hlavě, bláznivý snílek schopný představit si snad cokoliv. S věkem, a hromadou přečtených knih, se má obrazotvornost nějak víc probouzí k životu. Někdy sama sebe překvapím, co jsem schopná si vymyslet. Zvláštní je, že nečtu moc thrillerů ani hororových příběhů (na to jsem děsný srab), ale k tomu, abych si představila, že na mě z temné uličky vyskočí nadržený vrah, mi stačí fantazie podpořená četbou takové nevinnosti, jako je Medvídek Pú.

...

Abych k sobě byla upřímná, fantazírování podpořené četbou se neodehrává jen na poli hrůz a děsuplností. Číhá na mě i v příjemnějších končinách. Třeba takové romantické fantazie. Někdy i sexuální, věk už na to přeci jen mám.

Snění přeci není zakázané a fakt, že si dokáži toho fešáka představit nahatého ze všech úhlů, hraje v můj prospěch. Někdy je však i tahle fantazie trochu na škodu. Komu se pak chce vracet do reality všedních dní, když ve snech, myšlenkách a na stránkách knih je vlastně tak krásné místo k žití. 

Když je toho už tak nějak moc, vzpomenu si na Brumbála: "Nestačí pouze prodlévat ve snách a zapomenout žít." A občas mě napadne, zda by se knihy také neměly prodávat s varováním: Čtení na vlastní nebezpečí.