Proti sobě už né!
Už jsem to udělala zase. Šla jsem proti sobě. Nebo to také můžu brát tak, že jsem si ověřila, že mám vážně naslouchat tomu vnitřnímu hlásku - ne tomu, který mi tvrdí, že "to nedokážu" pokud jde o věci, které mám ráda a které chci dělat, ale tomu druhému, který mi říká "tohle není pro Tebe, protože po tom vlastně vůbec netoužíš". Zkusila jsem a jde se dál.
Na druhou stranu musím dát za pravdu svému milovanému, že kdybych to nezkusila, asi bych se užírala tím "coby kdyby". Ale zase si myslím, že pokud něco má jít, půjde to od začátku a né že překonáte odpor a poddáte se tomu. Dnešní doba je strašně moc otrocky zaměřená. Na jedné straně tu máme hrozně moc možností, co dělat. Na straně druhé je to "buď spokojen s tím, co máš, jinak příští měsíc zhebneš hlady".
Nechci patřit do otrocké skupiny. Nechci dělat něco, co mě vyčerpává, nebaví a v čem jsem nešťastná - nechci to dělat jen proto, že tak přežívá strašná spousta lidí kolem mě a "prostě to tak chodí". Je to blbost. Ale dokud to tak lidé budou žrát a dodržovat, nikdy se nic nezmění.
Možná nemám úplně jasný cíl, co chci (ovšem něco mi napovídá: "Co děláte při prokrastinaci je nejspíš práce, které byste se měli věnovat po zbytek svého života." Jessica Hische), ale rozhodně mám představu o tom, co nechci - a byla bych si vděčná, kdybych si v tomhle opět začala věřit a důvěřovat. Není to jednoduché - člověka přepadne sem tam strach, myšlenky typu "on/a mě odsoudí", ale s tím musí být konec. To nepovede nikdy ke štěstí a hojnosti a zdraví - protože všechny tyhle věci jdou ruku v ruce.
Nikdy nechoď proti sobě - to je hlavní pravidlo, které bych si (a nejen já) měla pořádně vrýt do paměti - a každý den si to opakovat, protože i když jsem už základy zvládla, pořád mi to dělá problém. Nejsem nikomu nic dlužná, nikdo nemá právo mě soudit, nikdo nežije můj život (ano lásko, všechno si to přechroustávám v hlavě a dávám Ti za pravdu) a to je holý fakt.
Takže, važme si sami sebe - nejlépe víme co dělat a co nedělat proto, abychom byli šťastní a zdraví (a to že ostatní to dělají špatně není důvod, abychom se přidali na hromadu).
Na druhou stranu musím dát za pravdu svému milovanému, že kdybych to nezkusila, asi bych se užírala tím "coby kdyby". Ale zase si myslím, že pokud něco má jít, půjde to od začátku a né že překonáte odpor a poddáte se tomu. Dnešní doba je strašně moc otrocky zaměřená. Na jedné straně tu máme hrozně moc možností, co dělat. Na straně druhé je to "buď spokojen s tím, co máš, jinak příští měsíc zhebneš hlady".
Nechci patřit do otrocké skupiny. Nechci dělat něco, co mě vyčerpává, nebaví a v čem jsem nešťastná - nechci to dělat jen proto, že tak přežívá strašná spousta lidí kolem mě a "prostě to tak chodí". Je to blbost. Ale dokud to tak lidé budou žrát a dodržovat, nikdy se nic nezmění.
Možná nemám úplně jasný cíl, co chci (ovšem něco mi napovídá: "Co děláte při prokrastinaci je nejspíš práce, které byste se měli věnovat po zbytek svého života." Jessica Hische), ale rozhodně mám představu o tom, co nechci - a byla bych si vděčná, kdybych si v tomhle opět začala věřit a důvěřovat. Není to jednoduché - člověka přepadne sem tam strach, myšlenky typu "on/a mě odsoudí", ale s tím musí být konec. To nepovede nikdy ke štěstí a hojnosti a zdraví - protože všechny tyhle věci jdou ruku v ruce.
Nikdy nechoď proti sobě - to je hlavní pravidlo, které bych si (a nejen já) měla pořádně vrýt do paměti - a každý den si to opakovat, protože i když jsem už základy zvládla, pořád mi to dělá problém. Nejsem nikomu nic dlužná, nikdo nemá právo mě soudit, nikdo nežije můj život (ano lásko, všechno si to přechroustávám v hlavě a dávám Ti za pravdu) a to je holý fakt.
Takže, važme si sami sebe - nejlépe víme co dělat a co nedělat proto, abychom byli šťastní a zdraví (a to že ostatní to dělají špatně není důvod, abychom se přidali na hromadu).
Komentáře
Okomentovat
Vřelé díky k Tobě letí z Hnízda!