Paranoidní a tlustá
Tak už jsem v tom "chycená" také. Láska, spokojenost ve vztahu a pocit, že jsem konečně našla své hnízdo, do kterého patřím celou svojí duší a zamilovaným srdcem, to vše způsobilo jednu převratnou věc - a totiž zavraždilo to můj zahořklý cynismus. A já se kupodivu cítím jako znovuzrozená, tak nějak lehce a spokojeně a tak, že se mi po té kousavosti možná ani nebude stýskat. Zrada? Ne, štěstí a život.
Ovšem přináší to s sebou ještě jeden velký objev. Totiž to, že s odchodem mého převratného cynismu se daly do pochodu mé biologické hodiny. A na to, že spaly poměrně dlouho a hodně hluboko a měly by tudíž být pomalé a zrezlé, jejich síla mě mrštila do stavu, kdy se spousta mých myšlenek točí kolem "malých roztomilých uzlíčků" a já se v tomhle novém, ušišlaném vnitřním světě vážně nepoznávám.
Nejhorší - a nebo nejlepší, bůh suď a plenky s ním - na tom je, že mi tenhle nový stav objeveného ženství a mateřské touhy v mém nitru naprosto vyhovuje. Mám pocit, že jsem konečně vyhrála své vnitřní boje. Správně - vyhrála. Ne vzdala, ne prohrála. I přes to, že jsem spoustu let svému okolí tvrdila, že děti jsou ukřičené zbytečnosti, které nikdo nepotřebuje a nepřinášejí nic jiného, než starosti, je teď vše jinak a já to neberu jako prohru. Prostě jsem se posunula dál a žena-matka, která ve mě byla pohřbená pod maskou mladé, zraněné dívky, se plně probudila do světla dní.
Nikdy jsem se necítila tak spokojená, naplněná, láskyplná a něžná. Vždycky ve mě byl kousek tápajícího tvora a teď mám pocit, že jsem doplula do svého přístavu. Jeden člověk, který kdysi patřil do mého života mi řekl, že jednou potkám člověka a "pak už nebudu řešit takové kraviny, jako že nechci být ve vztahu a bojím se mít děti". A víte co - nechtěla jsem tomu tenkrát ani za mák věřit, zvláště když jsem byla pevně přesvědčená o tom, že si v životě vystačím sama a svou spřízněnou duši jsem někde minula na cestě. Ale ona je to pravda. Má spřízněná duše se objevila a já přestala přemýšlet nad kravinami. Věci a události najednou prostě šly. Vše plynulo přirozeně a tak nějak "má to tak být, cítíme, že je to správně" stylem.
A s tím asi souvisí i ten přerod v ženu a touha založit vlastní rodinu. Cítím, že je to tak správně. Že spolu zvládneme spoustu věcí a i když si pořád uvědomuji, že děti kakají, smrdí, brečí a je to děsná zodpovědnost, už v tom vidím i mnohem víc. Vidím v tom to, že je to spojení lásky, vidím malého tvorečka, který ponese naše společné rysy a přinese spoustu krásných okamžiků. Posledních pár dní jsem žila v přesvědčení, že jsem těhotná a byl to zkrátka hrozně krásný pocit. A i když jsem nakonec zjistila, že jsem jen "paranoidní a tlustá", jsem moc ráda za to, že žiji vedle někoho, kdo mi umožnil dozrát v plnohodnotnou ženu.
Ovšem přináší to s sebou ještě jeden velký objev. Totiž to, že s odchodem mého převratného cynismu se daly do pochodu mé biologické hodiny. A na to, že spaly poměrně dlouho a hodně hluboko a měly by tudíž být pomalé a zrezlé, jejich síla mě mrštila do stavu, kdy se spousta mých myšlenek točí kolem "malých roztomilých uzlíčků" a já se v tomhle novém, ušišlaném vnitřním světě vážně nepoznávám.
Nejhorší - a nebo nejlepší, bůh suď a plenky s ním - na tom je, že mi tenhle nový stav objeveného ženství a mateřské touhy v mém nitru naprosto vyhovuje. Mám pocit, že jsem konečně vyhrála své vnitřní boje. Správně - vyhrála. Ne vzdala, ne prohrála. I přes to, že jsem spoustu let svému okolí tvrdila, že děti jsou ukřičené zbytečnosti, které nikdo nepotřebuje a nepřinášejí nic jiného, než starosti, je teď vše jinak a já to neberu jako prohru. Prostě jsem se posunula dál a žena-matka, která ve mě byla pohřbená pod maskou mladé, zraněné dívky, se plně probudila do světla dní.
Nikdy jsem se necítila tak spokojená, naplněná, láskyplná a něžná. Vždycky ve mě byl kousek tápajícího tvora a teď mám pocit, že jsem doplula do svého přístavu. Jeden člověk, který kdysi patřil do mého života mi řekl, že jednou potkám člověka a "pak už nebudu řešit takové kraviny, jako že nechci být ve vztahu a bojím se mít děti". A víte co - nechtěla jsem tomu tenkrát ani za mák věřit, zvláště když jsem byla pevně přesvědčená o tom, že si v životě vystačím sama a svou spřízněnou duši jsem někde minula na cestě. Ale ona je to pravda. Má spřízněná duše se objevila a já přestala přemýšlet nad kravinami. Věci a události najednou prostě šly. Vše plynulo přirozeně a tak nějak "má to tak být, cítíme, že je to správně" stylem.
A s tím asi souvisí i ten přerod v ženu a touha založit vlastní rodinu. Cítím, že je to tak správně. Že spolu zvládneme spoustu věcí a i když si pořád uvědomuji, že děti kakají, smrdí, brečí a je to děsná zodpovědnost, už v tom vidím i mnohem víc. Vidím v tom to, že je to spojení lásky, vidím malého tvorečka, který ponese naše společné rysy a přinese spoustu krásných okamžiků. Posledních pár dní jsem žila v přesvědčení, že jsem těhotná a byl to zkrátka hrozně krásný pocit. A i když jsem nakonec zjistila, že jsem jen "paranoidní a tlustá", jsem moc ráda za to, že žiji vedle někoho, kdo mi umožnil dozrát v plnohodnotnou ženu.
Komentáře
Okomentovat
Vřelé díky k Tobě letí z Hnízda!