Tulák ztracených dní

A slova umlkla v půlce věty...
Ten význam se rozletěl jak poplašení ptáci...
Slova prší a jejich déšť tvoří symfonii krásnější a děsivější než sám život...
Koho hledáš tuláku ztracených dní, lapáš po dechu, však úsměv na rtech září, jako slunce do dálav...
Srdce otevřené a jeho žár rozdává světlo zbloudilým duším...
Natažená ruka a touha se chytit, bezpečný přístav bláznivých nadějí...

                         1.5.2013 pro spřízněnou duši