Čvachtání v loužích

Další z mých epických, duši drásajících a všelijaké pocity vyvolávajících... jsem asi poslední dobou solidní cíťa...nebo jsem spíš taková byla vždy, jen jsem se "statečně držela",což je - teda mimochodem - ta největší kravina, kterou můžete udělat...trust me, I am crazy....



Sigur Rós - Hoppípolla

Vyvolává ve mě přesně to,co tvůrci tohohle srdcervoucího klipu chtěli ( alespoň co si já skromně myslím, že chtěli )... nostalgii, vzpomínky na dětství, které jsem ani neprožila a přesto je mám v hlavě, běhání v dešti, krásu, mokro...déšť, slzy...prašť jako uhoď...

Jsem uvnitř stále dost poznamenaná smrtí jednoho z mých nejbližších a nejmilovanějších lidí ( ano, pokud jste tu už bloumali víte, že se jedná o mého dědu ) ...
Možná vám to přijde trapné, ale mně rozhodně ne - když si tuhle písničku pustím ( pokud možno co nejvíc nahlas, aby to chytlo ten správný prostorový dojem ), zavřu oči a ponořím se do hlubin své duše, vidím malou copatou holčičku v barevných holinkách s přešťastným úsměvem na tváři, jak se drží za ruku velkého,milého pána, jehož smích zní jako "záchranný kruh hozený tonoucímu"...
Ona k němu vzhlíží a on se dívá dolů na ni a oba se smějí... jsou šťastní z přítomného okamžiku... šťastni, protože mohou být spolu a přízeň mezi nimi kvete, jak jen kvésti může mezi vnučkou a dědou... V tom začaly padat jemné kapky deště, které na svět přivedly krásu duhy...
A on ji pohladí po tváři, což vyvolá dětské zavýsknutí...

Teď už mne může pohladit jen skrz déšť... nebo slzy...