Věneček a kousky chleba

Hanu Aleny Mornštajnové už četl snad každý. Dlouho jsem téhle opěvované knize odolávala, osobně mě až příliš nadšený ohlas dokáže spíš odradit. V případě této konkrétní knihy by však byla neskonalá hloupost, kdybych se dál držela své nechuti. Měla jsem štěstí, že v mém rodném městě otevřeli knihkupectví s kavárnou Knihomil, a já tak mohla v klidu pít kávu a nakouknout pod známou obálku s pruhy a věnečkem. Jen ze zvědavosti, co na ní všichni mají. Než jsem si to stihla uvědomit, byla jsem do příběhu tak ponořená, že jsem si knihu musela koupit a odnést s sebou domů. Nešlo to jinak, tak moc mě Hana pohltila. Stejně jako ostatní.

Alena Mornštajnová - Hana

Mira je vše, jen ne poslušné děvče. I přes výslovný zákaz, který maminka pronesla, musela toho dne s Jarmilkou k řece. Jízda na ledových krách se jí zdála jako skvělá zábava. V devíti letech vám tyhle věci připadají zábavné. Stejně jako nebrat dospělé a jejich zákazy příliš vážně. Jenže když se na kost promočená Mira vrací domů, maminka hned pozná, že její dcera neposlechla. Mezi rozčileným hubováním, doprovázeným pár ranami po zmrzlém zadku, maminka vmanévruje Miru do postele a ta usíná s myšlenkou, že nechutná hrachová kaše vše vyřeší. Ostatně jako vždycky. 

Ale když se v neděli sešla u stolu celá rodina, spolu s tetou Hanou, aby oslavila maminčiny narozeniny, nic nenasvědčovalo tomu, že by Mira byla v nemilosti. Žádná hrachová kaše! Vše se zdálo být v pořádku, dokud nepřišla řada na dezert. Lákavé a voňavé žloutkové věnečky. Jak jen se na nich vyjímala lesklá vrstvička cukru. Miře se sbíhaly sliny nad tou dobrotou, sledovala maminku, jak pokládá věnečky na dezertní talířky. Jeden pro každého. Pro každého, kromě Miry. Taková nespravedlnost! Slzy vzteku a síla rozhořčení, jaká může vzplanout jen v uraženém dítěti. 

Já jsem se tety Hany bála. Seděla na židli jako černá můra a jenom zírala. Nikdy si na sebe neoblékla nic barevného. Přes černé šaty s dlouhými rukávy nosila v zimě i v létě černý svetr s kapsami, na nohou černé punčochy a kotníkové šněrovací boty. Nikdy jsem ji neviděla bez šátku, což jsem docela chápala, protože i když nemohla být tak stará, všimla jsem si, že jí zpod šátku čouhají bílé vlasy. "Proč si ten svetr nikdy nesundá?" ptala jsem se maminky. "Všimla sis, jak je hubená," řekla mi. "A hubení lidé bývají zimomřiví." "Kdyby jedla, jak má, tak by tak hubená nebyla. Jenom ujídá ten chleba, co nosí po kapsách, proč si raději nevezme něco pořádného?" Nebo dospělí můžou drobit všude, kudy chodí, a děti ne? 

Únorová událost roku 1954, kdy Mira nedostala vytoužený žloutkový věneček, změnila její život od základů, nic už nemělo být stejné jako dřív. Nebyla to jediná událost v rodinné historii, která ovlivnila její život. Ale to už je jiný příběh, příběh jejích prarodičů, její maminky a také tety Hany. A všechny tyto příběhy tvoří jeden celek, který do sebe zapadá jako kolečka v hodinovém strojku. Vteřinu za vteřinou vtahuje příběh čtenáře hlouběji mezi stránky knihy, do příběhu, který šlape jako správně natažené hodiny. 

Alena Mornštajnová se mě svou Hanou dotkla, aniž bych měla během čtení pocit, že se ve mně autorka snaží za každou cenu rozdmýchat silný plamen emocí. Děj plynul, vše do sebe krásně zapadalo, člověk něco málo tuší a stejně bývá místy překvapen, ale hlavně, všechno je tak neuvěřitelně lidské a prosté. Nenarazila jsem mezi řádky na jediný kalkul, i když je kniha spíše smutná, nedočetla jsem ji v slzách ani s pocitem vnitřního rozkladu. Ale přesto, přesto ve mně zanechala hluboký pocit skvěle napsaného díla a já tímto před autorkou smekám. 

Jsem ráda, že jsem nakonec odhodila své předsudky vůči vychvalovaným knihám a do Hany se pustila. Už teď se těším, až se ponořím do dalších děl této právem vychvalované autorky. Co vy a Alena Mornštajnová? Také vás její knihy dostaly? Nebo stále odoláváte?

Autor: Alena Mornštajnová

Počet stran: 310

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2017