Heather Morris v Košicích

Letošní přelom června a července jsem trávila v Košicích. Moc jsem se na tenhle výlet těšila, protože Košice jsou vskutku nádherné město, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že budu mít to štěstí a potkám se zde s autorkou knihy Tatér z Osvětimi Heather Moriss. Kdykoliv jsem v Košicích, musím navštívit místní knihkupectví Artforum, které od mé poslední návštěvy změnilo prostory. Milovala jsem už ty tehdejší, zapadlá ulička, krásné místečko pro snění. Nynější prostory jsou větší, vzdušnější, dokonce s kavárničkou, ve které je milá a usměvavá obsluha, a hlavně víc na očích. Zapadlou uličku totiž vystřídala hlavní třída. A tady se konala minulý čtvrtek prezentace knihy s autogramiádou. Nevím, jak vy, ale já mám tyhle neplánované hurá akce stejně nejradši.

Vydala jsem se tedy ve čtvrtek večer za kultůrou. Asi mě to nemělo tolik překvapit, ale knihkupectví bylo plné. I přes fakt, že jsem přišla s několikaminutovým zpožděním, jsem díky galantnosti jednoho z prodavačů seděla. Díky za ty dary, protože se obávám, že kdybych v tom dusnu a vedru měla celou dobu stát, asi by mě sbírali ze země. Paní autorka mluvila samozřejmě anglicky, většinu jejího povídání jsem si dokázala přeložit, přesto zde byl i překlad do slovenského jazyka a občas se mi hodil. 

Musím říct, že mi Heather byla velmi sympatická. Něco na té lidské bytosti bylo a když jsem si od ní na konci nechala podepsat knížku, bylo to jako setkání se starou známou spřízněnou duší. Ano, až tak mě tahle dáma okouzlila. Během večera vyprávěla o svém setkání s Lalem, který chtěl vypovědět svůj příběh, aby mohl odejít za svou ženou Gitou, která v té době zemřela. Vyprávěla nám, jak během té doby, kdy se Heather svěřoval se svým příběhem, pookřál a pustil do svého života ještě trochu světla. 

Pamatuji si na historku, kdy viděla Heather Laleho poprvé - když otevřel dveře starý muž, který se díval do země a z každé strany měl jednoho psa - velkého asi jako malý kůň a mrňavého, který by se vešel do kabelky. Když seděli na zahradě a rozmlouvali, nosil velký pes Lalemu míčky a nechával si je házet. V jednu chvíli přišel k Heather a chtěl házet od ní. A bylo rozhodnuto, Lale přijal tuto ženu do svého života, protože když vás mají rádi moji psi, já také.                                                                                                                                                Heather původně psala příběh jako scénář. Chodila s Lalem do kina a ten si pro sebe vybíral různé herce, nutno podotknout, že mezi nimi byli tací fešáci jako Brad Pitt nebo Ryan Gosling. Bohužel se realizace scénáře tehdy nepovedla a tak nakonec příběh vyšel v knižní podobě. Když nám vyprávěla, jak její kniha zapůsobila na vězně v Londýně, až mi ukáplo pár slz.                                                                                                                                                                                                    

Dozvěděla jsem se, že Tatér z Osvětimi je hlavně příběhem lásky Laleho a Gity, než dalším svědectvím o hrůzách holokaustu. Dva lidé, kteří se zamilovali v pekle, myslím, že je na tom něco krásného, že i přes hrůzu, kterou si prošli, měli jeden druhého celý dlouhý život. Je v tom jistá naděje. A já jsem zvědavá, jak na mě kniha bude působit. Jsem ráda, že jsem měla možnost trávit večer poslechem této sympatické dámy, věřím, že čtení pro mě bude o to zajímavější. 

Ještě bylo dosti zajímavé, že v publiku sedělo několik starých lidí, kteří znali nebo si pamatovali příbuzné Laleho, či dokonce Laleho samotného. Historie se střetla s přítomností a ta atmosféra byla neopakovatelná.