Lázeňský pobyt: Týden druhý

Po prvním prosmutněném týdnu přišel druhý, který byl v mnohém lepší. V prvé řadě jsem si zvykla. Na rytmus, procedury, okolí, spolustolovníky, samotu. Zvykla jsem si na lázeňský život, našla si oblíbená místa a zákoutí, naučila jsem se užívat si ten zvláštní stav, kdy člověk žije trochu mimo realitu všedních dní. Přestala jsem vše vidět tak černě a začalo se mi v lázeňském komplexu Bohemia líbit. Můj pokoj už mi nepřipadal tak nepřátelský, naopak se pro mě stal hřejivým útočištěm, kam jsem se ráda vracela. V noci jsem stále moc dobře nespala, ale to bylo s největší pravděpodobností tím, že jsem po procedurách často upadla do hlubokého kómatu, ze kterého jsem se probrala těsně před večeří. Po domově se mi pořád stýskalo, ale dokázala jsem se s tím mnohem lépe vyrovnat. 

Měla jsem ohromné štěstí na počasí a jsem si toho vědoma. Celý můj pobyt (až na pár zakaboněných a propršených dní) provázelo překrásné babí léto. To úžasné počasí mělo jen jednu nevýhodu - příšerné davy turistů. Když se člověk chtěl v rámci ozdravné procházky vydat na kolonádu, bylo to chvilkami na palici. Občas se ovšem našla volná lavička u řeky a to bylo úžasně uklidňující. Šumící voda, kachny, změť hlasů v pozadí, vůně listí a koní ve vzduchu, klapot kopyt a hrkání kol kočáru. Když nebylo volno u řeky, občas se našlo nějaké místo v parčíku, který jsem měla přímo před hotelem. 

Ve druhém týdnu jsem se často vydávala do města do mého oblíbeného tria obchodů - Levné knihy, Flying Tiger a DéeMko. Málokdy jsem dokázala odejít s prázdnou. Jednoho dne jsem se probrala s hodně mizernou náladou, tak jsem šla na jediné místo, které vždy působí jako hřejivá náruč přítele. Knihkupectví. Neodolala jsem a na pokoj si donesla Váhu inkoustu, rozsáhlý román slibující příběh dvou žen, oddělených stoletími, který napsala židovská autorka Rachel Kadish. Vůbec jsem nepostřehla, že má tato kniha vyjít, ale okouzlila mě na první pohled. A v sekci zlevněných knih jsem objevila Jádro slunce. No, nálada se mi hned o fous zlepšila.

Na seznamu, který jsme museli celé dopoledne nosit s sebou, mi přibyly nové procedury. K různým koupelím, rašelině, parafangu, inhalaci, masáži, endo-vaco a přístrojové lymfodrenáži se přidala jóga, parafínové rukavice a hlavně Kneippův chodník, který se stal mou nejvíc nejoblíbenější procedurou. Člověk brouzdá střídavě v teplé a studené vodě, která je v malých bazéncích, na dně jsou navíc oblázky a kamínky a musím říct, že to byla vždy má oblíbená patnáctiminutovka. Člověku to rozproudilo krev v těle a ještě si pěkně poklábosil, pokud tedy zrovna šlapal chodník s česky mluvícími. Vždycky byla sranda, zvlášť když se nás sešlo víc a chodilo se dokola jak u bláznů.  

Po prvním týdnu obžerství jsem přestala poctivě docházet na každé jídlo. Snídani jsem tedy nevynechala nikdy (už jen pro holý fakt, že jsme si každé ráno psali jídlo na konkrétní den), ale občas jsem vynechala oběd nebo večeři. Jídlo mi chutnalo, spíš ho jen občas bylo na mě prostě moc. Když jsme u jídla, moje oplatková posedlost mě stále ještě neopustila, jen jsem ze skořicových přesedlala na kokosové. I to mělo občas vliv na mou absenci v jídelně. Musím upřímně přiznat, že se mi po oplatkách stýská. Domácí zásoby už dávno vzaly za své.

Druhý týden utekl oproti prvnímu rychleji. Nechala jsem za sebou první návštěvu v místním knihkupectví, spoustu peněz v prodejně Flying Tiger, další obaly od oplatek, tentokrát však kokosových, snahu jíst pravidelně všechno jídlo, objev zapadlých uliček a relax na lavičkách podél kolonády. A přede mnou se otevřel poslední týden mého lázeňského pobytu.