KNIŽNÍ POCITY: Rok zázraků

Nedávno jsem četla novinku od Sarah Winman s krásným názvem Slunečnice. Autorka pro mě není neznámou, kdysi jsem v jednom antikvariátu objevila její prvotinu Když byl bůh králík a zamilovala se do neotřelého poetického stylu říznutého trochou toho lidského chaosu. Tenhle cit zůstal nějaký čas schovaný v zákoutích mého srdce a právě Slunečnice ho opět probudila k životu. Po dočtení toho skvostného (leč krátkého) dílka jsem zůstala plna zoufalé touhy po trošce té Sarah a tak jsem z knihovny vyhrabala Rok zázraků. Také máte vždycky ohromnou radost, když narazíte na plodného autora, jehož knihy vás všechny do jedné něčím osloví?

Rok zázraků - S. Winman

Když přemýšlím nad tím, čím na mě Rok zázraků zapůsobil nejvíc, pak rozhodně postavou Marvellous. Ona je báječná, dokonale bláznivá, lidská, kouzelná, praštěná, svá. Stará sova se žlutým peřím a velkým kloboukem. Myslím, že kdybychom každý měli ve svém životě takovou potrhlou stařenu, případně kus z jejího nezkrotného ducha, hned by se na světě žilo mnohem svobodněji a tak nějak krásněji. Jak už to u podobných osobností bývá, lidé se jí stranili, možná se jí až báli. Než do jejího života přišel Drake, se svým bolestným splínem a na cucky rozervanou duší, a tahle náhoda, osud či prozřetelnost rozehrála proces léčení.

Líbí se mi, jak se knihou prolíná realita a snění, jak je vlastně hranice mezi těmito dvěma světy neostrá, až tvoří jeden celek zvaný lidský život. Co je pro jednoho nesmysl, pro druhého je vším. Co jednomu nedává smysl, druhého naplňuje až po okraj. Myslím, že když Marvellous pomáhala Drakeovi, pomáhala hlavně sama sobě a tak trochu i mně. Tahle kniha je jako přítel, který vás za ruku provede těžkým obdobím, je jako pohlazení chladné ruky, když vaše čelo hoří zmatenou horečkou.  

Cítila slané bahno pobřeží, svou nejmilejší vůni. Věřila, že právě tak voní i její vlastní krev. Nasbírala plné hrsti srdcovek, aby si je mohla podusit na pánvi nad ohněm, který vypaloval malinkou dírku do černé noci. Začaly se jí sbíhat sliny. Zavrávorala a upadla vedle trnkového keře, ale aspoň téhle lapálie využila k tomu, že si natrhala dvě plné kapsy trnek. Seshora viděla světlo od své maringotky. Podivně osamělý pocit. Nikdy nezestárni, zašeptala si.   

Po Marvellous je v mých očích předností téhle knížky přirozenost, s jakou se v ději střídala vzletná poetičnost s výrazy, které byly skoro jako facka. Na jedné straně plaveme s mořskou vílou, abychom na druhé čelili nehezkým vzpomínkám mladého vojáka. Zpočátku se kniha nečte moc lehce, přispívá k tomu snovost a absence přímé řeči, ale upřímně vám radím - nevzdávejte to. Sama jsem zpočátku měla trochu problém se zorientovat, ale vím, že se to se Sarah prostě tak má a vydržet se vyplatí. Je pravda, že její knihy nejsou dvakrát odpočinkové a osobně vím, že když jsem unavená, nedokážu její příběhy plně vnímat.  

Ovšem když jsem při smyslech, vždycky to stojí za to. Sama jsem obrovský snílek, možná právě proto jsou mi knihy Sarah Winman tak blízké. Když jsem četla Rok zázraků, často jsem si vzpomněla na Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů, ale to bude patrně tím, že se děj obou knih odehrává v Anglii chvilku po konci druhé světové války. A nejspíš i tím, že jsou obě svým vlastním způsobem jedinečné a krásné. Nevím, já mám tyhle pocitové knihy prostě tak nějak radši. Nepotřebuji strhující akční děj, kde se co deset stran děje něco nového a úchvatného. Raději mám hloubku a zamyšlení, prosté věci lidského bytí podané optikou někoho jiného. 

A tak jsem přečetla vše, co Sarah zatím napsala a nezbývá mi než doufat, že brzy, velmi brzy napíše další půvabnou knihu, která mě vtáhne do světa metafor a snivých pocitů a přinese mi neotřelý čtenářský zážitek, který ve mně bude dýchat ještě dlouho po přečtení.

Autor: Sarah Winman

Překladatel: Petra Jelínková

Počet stran: 328

Nakladatelství: Beta-Dobrovský

Rok vydání: 2016