KNIŽNÍ POCITY: Jen zvířata

Přiznávám bez mučení, že tuhle knihu jsem si vybrala kvůli krásné obálce (kdo jsi bez viny, znáte to) a zvířecím hrdinům. Byla jeden čas na sociálních sítích k vidění tak často, že jsem neodolala a musela ji mít (důkaz toho, jak je fotogenická). Všichni ovšem dobře víme, že překrásná obálka sice může přidat body v kolonce Pořídit si, ale když vnitřek stojí za starou belu, jsme z toho akorát rozmrzelí a naštvaní, takže zklamání na sebe nenechá dlouho čekat. Byla pro mě kniha Jen zvířata od Ceridwen Doveyové zklamáním? Jistý osten zklamání ve mně po prvních řádcích vzklíčil, přesto si za něj mohu sama (a nejspíš ještě ne úplně šťastný výběr prvního příběhu). 

Nakladatelství Paseka

Nevím proč jsem čekala, že půjde o ucelený příběh, když je naprosto jasné, že se bude jednat - a skutečně jedná - o povídky. Asi jsem do očekávání promítla svou touhu po románu, ve kterém by zvířata vystupovala s lidskou tváří, po ucelenosti a příběhu. S povídkami si totiž tolik nerozumím, často mám pocit že končí ve chvíli, kdy chci a potřebuji vědět (a dostat) víc. Když jsem však odložila stranou trpké zaražení, že jsem se spletla a prokousala se první povídkou o velbloudovi, která mi přinesla spíše rozčarování, začalo to všechno dávat mnohem větší smysl.

Je zajímavé číst knihu, u které už od samého začátku víte, že všechna zvířata, která čtenáři vypráví své příběhy, zemřou. Žádné z nich nemá svůj šťastný konec, přesto se nejedná o srdceryvnou ždímačku na slzy. Ano, bylo mi těch čistých duší líto, vedlo mě to k zamyšlení, proč se my lidé chováme tak krutě a šíleně k sobě navzájem, i k těm nebohým tvorům. Měla jsem po přečtení na duši lehký stín, ale nevyplakala jsem si oči. A to je myslím dobrá zpráva. 

Zaplavila mě vlna teskných vzpomínek, až jsem úplně zapomněla počítat. Když se připravovala na titulní roli v Zamilované kočičce, kterou uváděl Le Bataclan, sledovala mě ještě pozorněji než obvykle, lezla se mnou po zemi a napodobovala každý můj pohyb, záškub, náklon hlavy. Ne že by jí ta kočičí podoba dala nějak moc práce. Její mladý přítel Jean Cocteau, jenž bystře prohlédl její roztomilosti, s oblibou varoval nové známé, kteří právě platili za její přátele du jour: "Z téhle sametové tlapky vyjedou drápky dřív, než se nadějete. A po jejím škrábnutí zůstane pořádný šrám." Obvykle mu uvěřili, až když bylo příliš pozdě, až když z nich crčela krev.  

Mezi zvířaty jsem si našla své oblíbence, oslovila mě třeba duše kočky (z jejího vyprávění je úryvek), psa, mlže či želvy, v některých příbězích jsem poznala i duši autora, kterému mělo dané vyprávění vzdát hold. Často jsem si ovšem jen užívala zvířecí vyprávění, protože postava autora skrytého za ním mi zůstala neznáma. Naštěstí jsem po chvilce hledání na stránkách samotné autorky narazila na přehled děl, kterými byla ta která povídka prosáklá, inspirovaná, provoněná do drobných detailů. Výhodu spatřuji v tom, že pokud se čtenáři líbil styl určité povídky, má krásně nakročeno k objevování konkrétních autorů a není nic krásnějšího, než když vás kniha přivede k další knize. 

A v tom asi spatřuji největší kouzlo tohoto díla. Některé povídky se vám budou číst lépe, některé hůř a jiné možná ani neuznáte za vhodné dokončení. A tak je to v pořádku. Pokud vás však některá z povídek chytla za srdce a nadchla vás svým stylem a polechtala citlivé místečko na vaší duši, nakoukněte pod povrch a vydejte se vstříc novým či do náruče starým přátelům. Objevovat a číst, to je největší štěstí zvědavého člověka. A já děkuji autorce, že vyzvedla dvě nejkouzelnější duše - zvířat a autorů. 

Za poskytnutí recenzního výtisku vřele děkuji Nakladatelství Paseka!

Autor: Ceridwen Dovey
Překladatel: Dominika Křesťanová
Počet stran: 256
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2017