Z deníčku pana C. III.

Všichni máme díru do zadku. Je to destinace, kam se vzájemně hojně a s oblibou posíláme, končí tam spousta nadějí, snů a plánů a občas, občas z ní rostou kliky. Slova prdel a řiť už dnes zdaleka nevyvolávají takové pohoršení, jako tomu bývalo. Jsou běžnou součástí našich slovníků už od útlého dětství. A tak si kladu otázku, proč je pro nás tak těžké bavit se o tomhle konci s přirozeností, se kterou nahlas prohlásíme "Jdi do prdele!". Tenhle otvor hraje v našem životě významnou roli, bez vylučování to nejde. Holky, pamatujete si, jak se na školách chodilo v houfech čůrat (bytostně jsem to nesnášela) a vždycky se našla nějaká pipina, která s uvědoměním sobě vlastním poukázala na to, že fuj, někdo si tu uprdl, to je ale nechutný. Přiznejme si to nahlas - sereme všichni. Smrdíme všichni. A je to naprosto PŘIROZENÉ.

...
 

Pokud vás někdy postihl průjem, patrně si vzpomínáte, že byste se ochotně vyprázdnili uprostřed náměstí, jen aby to bylo venku a vás přestal polévat pot a děsit myšlenka, že si naděláte do spodního prádla. Pokud jste tuto situaci nikdy nezažili, pak říkám jen jedno - závidím. Spousta známých, se kterými se mohu bavit otevřeně, mi tak pěkně (s lehkým závanem závisti) sdělí, že to mám príma, protože si prostě dojdu všude. Kéž by to bylo tak snadné. Tedy, ono to snadné samozřejmě je, ani sebelépe vytrénovaný konečník nevydrží držet donekonečna. Takže dříve nebo později prostě musíte (z hlediska zdravotního preferujeme neodkládání jakékoliv potřeby).

Jenže i já jsem odchovaná v duchu dívky prdí duhové obláčky plné třpytek a voní po růžích. Hlavně, správně vychovaná dívka by se za podobné projevy měla hluboce stydět, nejsme přeci čuňátka, tuto výsadu přenecháme chlapcům. Doma bych mohla konkurovat šedesátiletému sousedovi, co se hlasitosti úlevných projevů týče, ale jakmile překročím práh domova, hned je vše jinak. Naskočí mi vnitřní soudce, který mě bičuje tím, že na veřejných záchodcích se musím pomalu stydět za to, abych si uprdla nahlas, nedejbůh si dovolila prostory zasmradit svým dílem.

...

Nutno podotknout, že se mi nejednou stalo, že mi to přítomné dámy ve frontě pěkně zpříjemnily. Zvučné komentáře plné znechucení, monology o tom, jak je odporné, že někdo chodí na velkou - hrozně moc bych jim v tu chvíli chtěla něco říct, ale nejsem toho schopná. Většinou se svěšenou hlavou, rudá až na prdeli, projdu tiše kolem a snažím se o jistou dávku neviditelnosti.

O to víc samozřejmě supím ve svém vnitřním světě, kde vše dokonale klape a já jsem neohroženou hrdinkou hájící vlastní zájmy, výsady a život. Tam se za své přirozené právo vysrat se do sytosti peru, protože vždycky vím, co říct a jak reagovat.

Občas prostě přemýšlím nad tím, kde se stala chyba. Proč nás nikdo neučí od malička k lásce a úctě k vlastnímu tělu. Proč se vždy vyzdvihuje jen to hezké a voňavé a to co smrdí, ač je to stejně důležité pro život, se tak nějak automaticky řadí do škatulky věcí, o kterých se nemluví. Proč se člověk musí potýkat s pocitem trapnosti, když vykonává něco přirozeného.

Věřím, že brzy přijde den, kdy s hrdostí rozrazím dveře kabinky a odkráčím se vztyčenou hlavou, doprovázená mlhou hustou tak, že by se dala krájet a pocitem, že se za mě nemusí stydět ani Křemílek s Vochomůrkou.