Vzpomínky na cirkus

Chodili jste jako malí do cirkusu? Já ano, i když si z toho pamatuji všehovšudy stan, vůni cukrové vaty a balónky, které letí k nebi doprovázené uplakaným pohledem dítěte, nejednou i mým vlastním. Ač mám po letech na cirkus trochu jiný náhled, bývala to pro mě velká věc a cosi záhadně snivého. Zvířata, klauni, akrobaté, kočovný život a rozruch, který ve městě příjezd cirkusu způsobil. Trošku jsem jim, ve své dětské naivitě, tenhle nestálý život plný dobrodružství (a žádné školy) záviděla. Ve skrytu své bláznivé duše pořád tak trochu toužím utéct s cirkusem, ale už jsem dospělá rozumná osoba a vím, že knihy mě vezmou na všemožná místa a pomohou i s bláznivými nápady. A Voda pro slony od americké spisovatelky Sary Gruen ten cirkusový uskutečnila.

Voda pro slony - Sara Gruen

Jacob Jankowski je devadesátiletý, možná o tři roky starší, obyvatel domova důchodců. Trochu nevrlý pán, zmožený kašovitou stravou bez chuti (avšak nutričně vyváženou), odkázaný na vozík a chodítko, obklopený starostlivými stařenkami a lhostejnými sestrami. Od smrti milované ženy a zlomeniny krčku odložený početným příbuzenstvem v domově, který s pravým domovem nemá nic společného. Z chmurných a vzpurných myšlenek ho jednoho dne vytrhne brebentění starších dam u okna -  přijel cirkus! Nadšení se šíří domovem rychlostí epidemie chřipky. Se stejnou intenzitou se vrací i Jacobovy vzpomínky. 

Jacob Jankowski je třiadvacetiletý student veteriny na Cornellu. Blíží se čas zkoušek a zářná budoucnost v zavedené veterinární praxi Jacobova otce je téměř na dosah ruky. Téměř. Vlivem nešťastné události se Jacob ze dne na den ocitne bez rodičů, bez domova a bez titulu. Odkázán sám na sebe, s kufrem v ruce a bolestí v srdci se vydá neznámo kam, pryč od vzpomínek a toho, co už mu nepatří. Osud, který mu odvál vše dosud známé, mu do cesty postaví koleje a rychle projíždějící vlak. A tak Jacob naskočí a ocitne se v novém životě. Životě obyvatel cirkusu Benzini, nejúžasnější podívané na světě. 

Rozběhnu se ve směru jízdy. Nohy mi kloužou po svažujícím se štěrku - je to jako běžet na písku, tak se to snažím vyrovnat a nakláním se dopředu. Zakopnu, mávám rukama a pokouším se udržet rovnováhu, abych se nedostal na koleje pod obrovská železná kola. Ustojím to a znovu nabírám rychlost. Zkoumám jednotlivé vagony, hledám, kde bych se mohl něčeho chytit. Tři se proženou kolem, ale jsou zavřené. Následují další nákladní vozy. Ty jsou otevřené, ale ve dveřích zahlédnu koňské ocasy. Najednou mi připadá divné, že běžím vedle jedoucího vlaku uprostřed neznáma. 

Voda pro slony prolíná Jacobovu minulost i přítomnost. Jednu chvíli sedí čtenář vedle muže, jehož tvář je pokrytá hlubokými vráskami, aby následně držel krok s pohledným mladíkem, který se díky hře osudu stal veterinářem v cirkuse. Oběma bije v hrudi srdce dobrodruha a milovníka zvířat. Jeden prožívá to, na co druhý už jen vzpomíná. Díky oběma nahlédneme do zákulisí cirkusu 30. let 20. století - a je to podívaná znatelně odlišná, než líbivé pohyby a úsměvy, které se předvádí návštěvníkům z měst.

Tohle celé je iluze, Jacobe, ale není na tom vůbec nic špatného. Přesně to po nás lidé chtějí. Právě to očekávají.

Sara Gruen stvořila úchvatné dílo, o které jsem málem přišla. Ke knize mě přivedl film, který je jedním z mých nejoblíbenějších. Když jsem si knihu půjčila poprvé, nemohla jsem se do ní začíst a vrátila ji netknutou. Naštěstí mi to s odstupem času nedalo a já si ji půjčila znovu - díky bohu za druhé šance, protože tahle kniha si ji zasloužila a já bych se ochudila o úžasný čtenářský zážitek, kdybych jí tu šanci nedala.

 

Autor: Sara Gruen
Překladatel: Ivana Nuhlíčková
Počet stran: 288
Nakladatelství: Tatran
Rok vydání: 2008