KNIŽNÍ POCITY: Opatství Northanger

Už pár dní tu máme březen a to znamená, že v rámci on-line čtenářského klubu My čteme už většina členů dlí ve Středozemi. Osobně nejsem žádný fanda J. R. R. Tolkiena a přiznávám bez mučení, že knihy jsem nedala (a filmy přetrpěla jen díky hereckému umění Viggo Mortensena). Každopádně možná, ale jen možná, Hobita zkusím, když už vyhrál hlasování. Nicméně v únoru vyhrála oblíbenkyně mých pubertálních čtecích choutek Jane Austenová a její Opatství Northanger. Tahle knížka mě už jednou nesmírně pobavila, takže jsem si řekla, proč si ji nepřečíst znovu. A musím říct, že se mi po Jane vážně stýskalo a opětovné shledání se starou známou proběhlo na výbornou. 

Docela mě překvapilo, kolika lidem tahle tenoučká knížečka činila potíže. Podle mého soudu se jedná o jedno z nejvtipnějších děl autorky. Je to dílo veskrze ironické a parodické. Při čtení jsem si nejednou představovala samotnou Jane a úšklebek, který jí musel během psaní vyrašit na rtech. Jane byla úžasná pozorovatelka své doby, přesto dokážu pochopit, že některé čtenáře může Opatství se svými plesy, procházkami a divadly v Bathu a rozbouřenou fantazií jedné mladé slečny nudit. Ne tak mě. 

Často jsem se od srdce zasmála, některé myšlenky mi přišly nadčasové, dokážu ocenit, s jakou lehkostí a humorem si dokázala autorka dělat srandu z vlastního pohlaví, ze společenské situace a přesto dokázala svým hrdinkám dopřát šťastný konec a romantickou lásku. Je to právě Opatství Northanger, které ve mě tenkrát - stejně jako teď - vyvolalo niternou touhu usednou s Jane Austenovou k jednomu stolu a vypít si šálek čaje. Stálo by to za to, škoda že to není možné. 

Z hloubi srdce se hanbila za svou nevědomost. Hanbila se však omylem. Nevědomost je přece nejjistější cesta k srdci vyvoleného. Máme-li dobrou hlavu, vybavenou vědomostmi, znamená to, že postrádáme schopnost zalichotit marnivosti ostatních, a toho by se rozumný člověk měl vždycky vyvarovat. A zvlášť to platí pro ženu: pokud se jí stane ten malér, že něco umí, měla by vynaložit všechen svůj důmysl, aby to na sobě nedala znát.

Opatství Northanger stojí trochu mimo obvyklou tvorbu Jane Austenové. Je svižnější, lehkovážnější, humornější, a ano, o dost kratší. Osobně se mi Opatství četlo mnohem lépe než známější Pýcha a předsudek. Navíc, kdo by se nezamiloval do Henryho Tilneyho. Kdyby vypadal jako JJ Field. To už se ovšem vydávám trochu jiným směrem. 

V knize má své nezastupitelné místo gotický román Ann Radcliffové Záhady Udolfa, na kterém vlastně všechny "hrůzy a zvraty vybájené dívčí hlavinkou" tolik stojí. Do dneška jsem Záhady Udolfa nečetla, ale stejně jako při prvním čtení jsem dostala chuť to zkusit. 

Opětovné setkání s Jane bylo tak příjemné, že bych se ráda konečně odhodlala znovu pustit do Emmy, což je můj austenovský postrach, kterou jsem přes nesympatičnost hlavní hrdinky prostě nedala. Ale film jsem zvládla a líbil se mi, takže třeba toho strašáka konečně porazím, kdo ví. Co vy a dílo Jane Austenové? 

PS: Neberte Opatství Northanger příliš vážně, ochudíte se o požitek.