(Ne)Vánoční nálada

Máme tu druhou adventní neděli a ač se snažím, co mi síly a světýlka stačí, nějak to kouzlo Vánoc stále necítím. Moje vánoční nálada je asi stejně marná, jako moje aktivita na Hnízdě. A tak jsem si řekla, že odhodím stranou všechny inteligentně se tvářící úvahy, knižní recenze a jakékoliv nápady na vánočně laděné články (těch je stejně plný internet) a prostě vám napíšu, jak se mám, co že to furt ta Daff dělá, že nemá na nic čas a co se jí honí hlavou. S největší pravděpodobností to nikoho nebude zajímat, ale mně to uleví a koneckonců, tenhle kousek internetových vod "mi patří", tak proč ne, že? 

Občas si připadám jako tahle panda

Asi hlavní důvod, proč mám pocit, že téměř nic nestíhám, je fakt, že po dlouhé době chodím do práce. Ani se mi nechce věřit, že jsou to už téměř čtyři měsíce, co jsem nastoupila. Víte, fascinuje mě, že to na mě až tak dolehlo, protože oproti spoustě jiných lidí mám výhodu, že chodím do práce tři dny v týdnu (od nového roku to budou čtyři) a to jen na pět hodin denně. A stejně mám pocit, že to můj život obrátilo vzhůru nohama. Hlavní problém bude patrně v tom, že mě nikdo nepřinutí vstát brzy. A když ráno vychrápávám dlouho, vstanu v jedenáct a ve dvě běžím na bus do práce, kde jsem do osmi do večera, no umíte si představit, co mi z toho dne asi zbude.

Pan C. je naštěstí poměrně poslušný, takže mě v práci nijak zvlášť neomezuje, ale dává mi to sežrat únavou, abych jako náhodou nechtěla být moc spokojená. Nástup do práce mi najednou otevřel úplně jiný, pro mě docela cizí, svět. Poznala jsem nové lidi a i když jsem spíše introvert, který si vystačí s knihou a čajem, najednou mám hroznou potřebu být více mezi lidmi, být více s lidmi. Takže pořád někde lítám. Setkání fotografů v Praze s kamarádkou, která se rozhodla začít věnovat své vášni. Úterní posezení s milovanou duší a jejími ratolestmi (zjišťuji, že být teta je boží). Víkendové sedánky v Café Regner, kde se smějeme a popíjíme s boží osůbkou, kterou jsem poznala na Reného kurzu. 

...

A tak mi podzim proklouzl mezi prsty. Byl nádherný, plný dýní, ale ani jsem si je pořádně neužila a už jsem vytáhla adventní věnec a na skříně rozvěsila světýlka, protože jestli něco na Vánocích miluji, je to právě hromada světýlek. 

Jenže letos mi to nějak nestačí. Včera jsme byly se Zdeňkou juknout na Vánoční trhy, ale jediné, co jsem si odtamtud odnesla byl trdelník a chuť zabít každého člověka v okruhu deseti metrů. Na to, že by se mělo jednat o svátky klidu a míru to ve mně vyvolává nějak podezřele moc znechucení a agrese. 

A tak přemýšlím nad tím, co je se mnou špatně? A je vůbec něco špatně? Vždycky jsem Vánoce milovala a těšila se na tohle kouzelné období. Teď se opravdu těším na to, že budu mít v práci volno. Nějak si celkově připadám, že místo toho, aby můj život dostal nějaký řád, kdy budu mít čas pro práci, čas na čtení, čas na blogování, čas na rodinu a chlupáče, motám se v obrovské zašmodrchané kouli a nějak netuším, kam se valím. 

Vytetovat si to na oční bulvy, abych to měla věčně před očima...

Je spousta věcí, které bych chtěla dělat, ale nemám na ně čas a sílu a i když tuším o spoustě hluchých míst, kam bych tyhle aktivity mohla napasovat, stejně se nakonec přistihnu, že sedím hodinu se sluchátky na uších a krákorám si staré songy. Možná bych se měla prostě jen nadechnout a přestat si pořád něco představovat ve své hlavě. Dokonalou vánoční atmosférou počínaje a dokonalým životním smyslem konče. Někdy je těžké přijmout myšlenku, že vše se děje pro něco a člověk je přesně tam, kde má být. Tak. Zase se to zvrhlo v rádoby hlubokomyslné úvahy. Pardon, ale lepší už to se mnou asi nebude...