Hormonální peklíčko

Do prdele, všechno mě škrtí a tlačí. Nemůžu dýchat, proč je tady sakra takový vedro? Zavrčím na něj, že je třeba otevřít okno, protože se tu prostě nedá dýchat. Nasávám čerstvý vzduch s lačností hladovějícího a odkládám vrstvy oblečení, protože prostě chcípám vedrem. Neuteče ani pět minut, abych se nezačala klepat a házet významné pohledy, že jako zima. Jsem protivná sama sobě, ale z nějakého popudu točím do otáček. Sebe, jeho, všechny a všechno. Ano, mikinku by to chtělo. Ne, vážně teď nemám chuť na kukuřičnou kaši. Ano, zmrzlinku bych si dala. Čokoládku taky - počkej, nech ji tu celou. Cheeseburger by bodl, děkuji. Jo, a lásko, obejmout a říct, že jsem krásná - ale chraň tě ruka páně, abys mi přitom byť jen myšlenkou zavadil o prsa!

Menstrual Island

Otevřu diář a je to jasný - už jen týden. On se chytře vypaří do jiné místnosti a já slyším slábnoucí mumlání, že ten měsíc zas nějak rychle utekl. Přichází čas emocionální horské dráhy. A zkouška jeho trpělivosti. Upřímně - občas se divím, že jsem ještě neskončila, s kufrem v jedné ruce a Panem Pandou v druhé, na chodníku před barákem. Ruku na srdce, muži s námi mají mnohem víc trpělivosti, než jsme ochotné jim přiznat. A někdy mám pocit, že nás baví tu trpělivost pokoušet čistě ze sportu. Protože můžeme. 

Život ženy je cyklická záležitost. A statický klid a přímočarost mužského chladu dokáže jednoho občas trochu naštvat. Vždyť život je plný emocí a vjemů a vše proudí, nebo chvilku stojí, nebo víří v chaosu, nebo se vznáší v lehkosti bytí. Jednu chvíli jsme sebevědomé bohyně, které zvládnou dvacet věcí najednou, abychom v příštím týdnu plakaly nad reklamou se psem a holčičkou na vozíčku. Zvládneme vše na světě, jsme silné a nic nás nezastaví, dokud nepřijde špatná část měsíce a alespoň kousek v nás nezatouží po troše oddané lásky v podobě pohlazení a těch správných sladkostí. 

...

Pro muže je to vlastně jako žít s více ženami najednou. Ta starostlivá, která pro vás udělá první poslední. Ta hravá, která nezkazí žádnou srandu. Ta smutná, která vás donutí vážit si veselých dní. Ta pragmatická, který je vlastně úplně u prdele, co jak děláte, protože ona má rychlejší a jasnější řešení. 

Okolí má periodu z druhé ruky, a kolikrát by mělo chuť zavřít nás do mrazáku. A teď si vezměte, jak příšerné je, když vy jste to monstrum. Jste uvnitř toho monstra. Tady jde veškerá logika stranou. Stokrát si můžete opakovat, že nebudete protivná, že budete příjemná a že rozhodně nebudete brečet kvůli každé hovadině a tiše se pohupovat v koutě s touhou zabít vše, co se hýbe. 

Jsou chvíle, kdy se vám zkrátka chce brečet. A smát, kousat, souložit, zakuklit se, nesnášet ho, milovat ho, najíst se, otevřít láhev červeného, vypít láhev červeného, tlouct se do hlavy, že zas žerete jak prase, dát si na to celou čokošku, zajíst ji slanými brambůrky a pak odejít brečet do ložnice, po cestě ho seřvat, že se blbě dívá a vzápětí chtít obejmout a rozdávat lásku celého světa. Vše ideálně během pěti minut. A po dalších dvaceti opakovat. 

...

Když jsem to ve dvanácti poprvé dostala, myslela jsem si, že nejhorší bude dojít si do krámu pro vložky a nerudnou u pokladny jako rak. Dnes se stoickým klidem naložím hromadu vložek, tamponů a intimek a u pokladny by mohl klidně sedět Tom Hiddleston a já bych nehnula ani brvou. (OK, hnula, ale jen protože Loki!) Nejhorší na tom všem je, že rok od roku se ze mě stává větší a větší hormony poháněné monstrum a já to musím sama se sebou vydržet a přežít. A tomu, tomu říkám malé osobní peklo...