Jak mi začaly v hlavě lozit děti
Děti jsem nikdy moc nemusela, natož abych toužila po vlastním. Přišlo mi to jako smradlavý, ufňukaný a otravný závazek pro druhé, nic pro mě. Doma jsem s oblibou tvrdila, že pokud někdy vůbec přivedu na světlo světa mimino, budu žít v lesbickém vztahu a sperma nám daruje urostlý černoch. Málo pravděpodobné a pro rodinu těžko přijatelné - dvě mouchy jednou ranou. Jenže. Hormony jsou svině. V posledních letech pozoruji tu plíživou změnu. Úsměv, když spatřím miminko. Rozplývání se nad roztomilostí malých oblečků. Do reality dní mě většinou vrátí nějaké to vztekající se dítě v kavárně a vše je zase při starém jen to ne. Jenže interval mezí zhnusením a rozněžnělostí se tak nějak zkracuje.
Aby toho nebylo málo, mému skálopevnému přesvědčení já-děti-nikdy-mít-nebudu dala na prdel blízká kamarádka, když na podzim porodila tu nejkouzelnější holčičku, jakou jsem kdy spatřila. Nikdy na mě žádné dítě nepůsobilo tak jako to její. Stačí se zadívat na tu malou kouzelnou tvářičku a já se začínám chovat naprosto iracionálně. Jeden pohled na ni a z mého mozku je žvatlavá břečka. Mám chuť popadnout přítele a zatáhnout ho do postele a nevylézt dřív, než uvidím ty dvě zpropadené čárky.
Začínám mít pocit, že v mém těle jsme dvě. Já jedna, které stále za svou přirozenost považuje život bez dětí a vlastně žádné nechce. A pak je tu Já dva, které naprosto zešílelo. Zpívá si ukolébavky, píše ucházející jména na papír, touží cítit v sobě rostoucí život, směje se na děti venku, ... Já dva začíná nenápadně přesahovat do životního prostoru Já jedna. Někdy je ta vnitřní touha po dítěti tak silná, že mě to až děsí. Hormony mě dohnaly na celé čáře a tikot hodin jde stále hůř vyhnat z hlavy.
Možná bych se pomalu měla smířit s tím, že jsem dospělá žena a začít důvěřovat vnitřnímu hlásku, který mě v poslední době doslova posedl. Co když to, čemu jsem se vědomě celý život vyhýbala, je nakonec pro mě to nejlepší? Možná je hloupost bránit se mateřství a roli, kterou s sebou přináší. Já však tak dlouho žila v přesvědčení, že po mateřství netoužím, že mám najednou pocit, jako bych zrazovala sebe samu. Ovšem, člověk roste a vyvíjí se. A není to snad právo na změnu názoru, co nás posouvá dál?
Když jsem tu malou Prďolku držela minulý týden v náručí, měla jsem neskutečně správný pocit. Dokonce i když brečela, protože už byla ospalá, nedrásalo mi to nervy. Já si uvědomuji, že je něco jiného být s dítětem dvacet čtyři sedm a jen ho občas vidět, ale i tohle už přestává být v mých očích problém.
Bojím se. Ano, bojím. Bojím se ztráty vlastní identity, bojím se, že mi rupnou nervy a něco pokazím. Bojím se, že nebudu mít dostatek samoty pro sebe. Bojím se porodu, nikoliv pro bolest, spíš se děsím toho, že mi do něj budou chtít doktoři zasahovat víc než je nutné, protože jsem nemocná. Nechci, aby se ze mě někdy stala plenami posedlá já-jsem-matka-kdo-je-víc a děsím se debilních otázek v množném čísle. A pak si představím toho malého človíčka, pro kterého znamenám celý vesmír a jsem totálně ztracená.
 |
| ... |
Aby toho nebylo málo, mému skálopevnému přesvědčení já-děti-nikdy-mít-nebudu dala na prdel blízká kamarádka, když na podzim porodila tu nejkouzelnější holčičku, jakou jsem kdy spatřila. Nikdy na mě žádné dítě nepůsobilo tak jako to její. Stačí se zadívat na tu malou kouzelnou tvářičku a já se začínám chovat naprosto iracionálně. Jeden pohled na ni a z mého mozku je žvatlavá břečka. Mám chuť popadnout přítele a zatáhnout ho do postele a nevylézt dřív, než uvidím ty dvě zpropadené čárky.
Začínám mít pocit, že v mém těle jsme dvě. Já jedna, které stále za svou přirozenost považuje život bez dětí a vlastně žádné nechce. A pak je tu Já dva, které naprosto zešílelo. Zpívá si ukolébavky, píše ucházející jména na papír, touží cítit v sobě rostoucí život, směje se na děti venku, ... Já dva začíná nenápadně přesahovat do životního prostoru Já jedna. Někdy je ta vnitřní touha po dítěti tak silná, že mě to až děsí. Hormony mě dohnaly na celé čáře a tikot hodin jde stále hůř vyhnat z hlavy.
 |
| ... |
Když jsem tu malou Prďolku držela minulý týden v náručí, měla jsem neskutečně správný pocit. Dokonce i když brečela, protože už byla ospalá, nedrásalo mi to nervy. Já si uvědomuji, že je něco jiného být s dítětem dvacet čtyři sedm a jen ho občas vidět, ale i tohle už přestává být v mých očích problém.
Bojím se. Ano, bojím. Bojím se ztráty vlastní identity, bojím se, že mi rupnou nervy a něco pokazím. Bojím se, že nebudu mít dostatek samoty pro sebe. Bojím se porodu, nikoliv pro bolest, spíš se děsím toho, že mi do něj budou chtít doktoři zasahovat víc než je nutné, protože jsem nemocná. Nechci, aby se ze mě někdy stala plenami posedlá já-jsem-matka-kdo-je-víc a děsím se debilních otázek v množném čísle. A pak si představím toho malého človíčka, pro kterého znamenám celý vesmír a jsem totálně ztracená.
Co vy a děti? Prosím uklidněte mě někdo, že nejsem jediný magor, kterému se splašil tikot hodin.
Mít děti je normální a myslím, že je to v pořádku, že se hodiny plaší, určitě magor nejsi:) Já jsem tyhle hodiny asi neobdržela, protože ač je mi skoro 30, děti mi vůbec nic neříkají. Při představě, že je na mně kdokoli závislý, mám husí kůži a chuť se schovat na nějaké temné místo. Člověk k tomu musí asi nějak přirozeně dospět, ale osobně si moc naděje nedělám, protože teta k tomu nedospěla ani do 45 a máma taky není úplně rodinný typ, takže to nemám moc ani po kom mít. Navíc jsem zdědila naše rodinné raplovství, které se s každou generací stupňuje, takže možná je dobře, že mateřské vlohy nemám.
OdpovědětVymazatNo, já právě dlooouho myslela, že žádné hodiny nemám, že tikat ani nezačnou. Že se mi to vyhne. A teď je nemohu vypnout a pronásledují mě, až to hezké není. :D
VymazatS tou husinou a temným místem jsem to měla také, občas mě to ještě popadne, ale vlastně už je to jen slabý záchvěv starého odporu...
Určitě nejsi magor, naopak docela věrně popisuješ moje pocity z poslední doby... Taky jsem se zapřísáhla, že děti nikdy, a poslední rok se to tak rychle mění a já jsem někdy téměř v panice, že ještě nějaký čas děti mít nebudu. Nevím, jak to nakonec dopadne, ale myslím, že každý se dočká toho, co je pro něj pravé :) Takže Ti jen přeju, aby všechno, po čem toužíš, přišlo v ten správný okamžik :) Měj se krásně a držím palce s tím tikotem, někdy to bije jak hodiny na věži a člověk to sotva vydrží :D
OdpovědětVymazatTak to jsem ráda, že nejsem jediná se splašeným tikotem v hlavě. :D Právě že hodně často potkávám "staré" maminy a říkám si jen "proboha, vždyť je mi skorem třicet, já nechci být jako ony" a to mám k tomu slušně našlápnuto. Člověk prostě musí do určitých rozhodnutí dospět a tak nějak věřit životu, že "ví co dělá". :)
VymazatJá jsem v té první fázi snad nikdy nebyla, zato tu druhou mám snad odjakživa... Teď je mi 22, vlastně ideální věk, ale bohužel ty podmínky kolem jsou horší...no vlastně jediná překážka je nedostatek peněz, samozřejmě... :) A někdy ty hodiny tikají tak silně, že je to fakt k zbláznění, takže naprosto chápu... :)
OdpovědětVymazatTeď to mám tak, že ještě pořád má nějakou váhu mozek, takže je pro mě prioritou se nejdřív zabezpečit. Ale je to trošku utrpení a kdyby bylo jenom na hormonech, tak už je to dávno jinak.. :-D
VymazatS tím zabezpečením pozor. Znám pár, který se takhle bude zabezpečovat snad do nekonečna. Nejdřív aby byl byt, pak auto, pak větší byt, větší auto, aby samozřejmě na mimino byl prostor. Je rozhodně fajn mít pořešené věci jako kočárek, postýlka a podobné nutnosti, na druhou stranu si myslím, že to dítě potřebuje hlavně svou matku a lásku. Ne tisíc věcí. Každopádně je fakt, že levná sranda to není (vidím to jen na psech :D).
VymazatAsi je blbost přivést na svět človíčka, když sama matka nemá co jíst a kde složit hlavu, ale pokud je tohle vyřešené, myslím že není třeba "tak moc to hrotit". :)
A teda klobouk dolů, ve 22 jsem měla myšlenky úplně někde jinde. :D První tik přišel ve 24 a to byl jen takový malý, tichý, lehce umlčitelný. Teď v 27 se to rozezvonilo, až mě z toho kolikrát bolí hlava. :D
Tak takhle to spíš vidí moje rodina - děti až potom, co se staneš milionářem (samozřejmě ne v jejich případě, ale v mém), já myslím opravdu "základní" zabezpečení, o kterém se u nás zatím nedá úplně mluvit. Jediné, co z toho zmíněného máme, je to auto..byt je v pořadí, ale není to jednoduchý.. :) Navíc já teď nastupuju do práce, tak minimálně ten rok si odpracovat chci, protože myslím, že mateřská bodne.. :-D
VymazatJá to neměla snad nikdy jinak, ale teď už je to síla, to nejsou tikající hodiny, ale bušící zvony... :-D Jsem kolikrát sama sobě protivná, skoro mě rozbrečí každá matka přibližně v mém věku (nebo vlastně jakákoliv), každé oznámení na facebooku, no šílený... :)
Myslím ale, že Tobě můžu už jenom popřát hodně štěstí a brzo ty dvě čárky..jestli jde jen o ten pocit zrazení sama sebe... ;)
Tak to je dobře, že se v tomhle se svou rodinou neshodneš.:) Však oni také určitě nebyli milionáři, když Tě měli. :D Jinak ty jsi ještě mladičká, takže myslím, že čas máš, ale je fajn, že si nad tím takhle přemýšlíš. :)
VymazatJo, přesně, bušící zvony. :D Hlasité činely 24/7 třískající v hlavě. :D
To určitě nebyli, ale na mě jsou trochu jiné nároky.. :-D
VymazatMladá sice jo, já to racionálně vím, jenže...no ty činely 24/7 to vystihují... :)
Mno, magor jsem asi já, protože mě se z mozku stává žvatlavá břečka pouze při pohledu na nějaké rozkošné štěňátko, či koťátko, dokonce, tak jako každá normální ženská pokukuje po cizích ratolestech, tak já se stejnou oblibou pokukuji po cizích pejscích :-D Za pár měsíců mi bude prosím 35 let, a při pomyšlení, že bych jako už měla mít onoho uřvaného vetřelce, se mi dělá docela mdlo.
OdpovědětVymazatPokud opravdu cítíš, že chceš být matkou, tak do toho jdi, ale pokud to vnímáš spíše jako tlak okolí (protože, to se přece od ženských v naši společnosti automaticky očekává), tak bych počkala. Jak jsem četla v jedné knize-mít dítě je jako tetování na obličeji, nemůžeš to vzít zpátky. :-)
Tak zviřátka ve mně VŽDYCKY vyvolávala žvatlavé monstrum. :D Hlavně jsem zjistila, že s lidma se strašně nerada bavím, ale jsem schopná pozdravit a povídat si s jejich psy... :D
VymazatDřív jsem to vnímala jako tlak okolí, teď už to právě začíná vycházet spíše z hlubin mě samotné. :) S tím tetováním jsem to taky někde četla! :D A jo, je to pravda, ale... :D
Jo, tohle moudro je v knize Jíst, meditovat, milovat :-D Zrovna ji totiž čtu, takže mám některé moudra ještě v čerstvé paměti :-) :-) Pokud cítíš sama ze sebe, že chceš být maminkou, tak do toho jdi :-)
VymazatNo ona to není až zas tak pravda jelikož tetování už se dá dneska odstranit tímto způsobem. Takže prostě mít dítě a vychovávat ho se prostě k ničemu nedá přirovnat protože je to tak krásný a zároveň někdy tak vysilující a stresující že se to moc s ničím nedá srovnávat, možná tak jízda na horské dráze.
VymazatJá asi pomlčím, já měla takové tiky vždycky, ale taky jsem děti vždycky ráda po čase vrátila majiteli, no a jednoho dne se to holt zvrtlo a vrátit už to asi nepůjde :D Ale připomínáš mi kamarádku, to bylo vždycky parchanti, žadnýho haranta nikdy nechci a postupně vidíme obě, jak se její vztah k dětem mění a rozhodně ne vlivem okolí, když chce, tak si za svým stojí, jen jaksi už není za čím stát :)
OdpovědětVymazatHh, jak já kamarádku chápu. :D Jako kdyby mi někdo sebral slova z úst. :D
VymazatPřidám i svůj názor matky dvou dětí :D od malička jsem nebyla mateřský tip, nerozněžňoval mě pohled na kočárky a Johanka byla dokonce první miminko, které jsem v životě chovala v náručí :D Já jsem prostě vždy razila názor, že dítě je prostě malý dospělák, tak proč bych se nad tím měla pozastavovat. ALE! Ve chvíli, kdy přišla na svět Johanka (a o Bětce už ani nemluvím) mám obrat. Tu sílu matky přírody prostě asi neoblbneme a každá žena má v sobě zakodovaný mod MATKY :)
OdpovědětVymazatTakže v klidu a šup do peřin :D
Docela jsi mě uklidnila oznámením, že Johanka byla první miminko, které si kdy chovala. :D My jsme od sebe s brácho o rok, takže jsem se nikdy o miminko nestarala ani výpomocně, jako třeba některé spolužačky... A postupem času jsem si vypěstovala hrůzu typu "ono mi to upadne, bože jak se to drží, radši tu věc dejte pryč". :D
VymazatJj, myslím, že ať si pro sebe představujeme sebevíc, že bychom měly i my ženy mít kariéru a jiný život, než děti v závěsu a plotnu před sebou, prostě to starání se a přivádění na svět v sobě máme.
Jak teď čtu to "Náladové a protivné" tak tam o tom také píše, jak se vlastně během těhu "přestaví" v podstatě celý mozek, jak fungují hormony a jak to vše běhá jak na drátkách, abychom toho prcka prostě zvládly přežít. :D Bohužel pro hladký průběh toho všeho nám do těla zasahuje spousta humusu (od léků po bůh-ví-co v jídle), co nás celkově oddaluje od přirozenosti a tedy i nastavení.
Je třeba pravda, že na mě ty stavy "i bych to dítě brala" začaly přicházet až po vysazení antikoncepce, kterou jsem tedy vysadila ze zdravotních důvodů, nikoliv proto, že bych to dítě chtěla...
Myslím, že příroda se prostě postará, jen jí a sami sobě musíme naslouchat a věřit. :)
Po přečtení komentářů vidím, jak to máme každá úplně jinak - a je to tak správně. Mé hodiny tikají ve vlnách. V období puberty jsem byla miminky posedlá. Hlídala jsem každému, kdo byl ochoten mi je půjčit. Pak přišlo prozření, že je také fajn mít nějakou tu školu. A i to paření byla dost zábava. Po bakaláři mě to přemohlo znovu. Ale dost mě z toho vyléčilo být au-pairkou třech dětí. Pak to udeřilo znovu. V ne příliš vhodném rozchodovém období s mým bývalým a schodovém období s mým současným. On měl na to totiž času dost. Úskalí toho nechat se zlákat zajícem. No a pak přišlo to zatracené zvonění budíku. Ale nebyla to klasika rozněžnělého pobíhání po obchodu mezi regály s označením newborn s oblečky jak na panenky. Ale uvědomění si, že bych sakra měla něco začít dělat. Nikdy jsem nechtěla být stará máma. Ideální pro mě bylo mít dítě do 25. Pak jsem slevila ze svých nároků a chtěla jej mít do 28, nakonec do 30. A k těm už jsem si Rózu nadělila. Nebo mi ji nadělil Honzík? No vem to čert, hlavně že tu je. Stará máma už ze mě hold je (hlavně v mých očích), to už mi nikdo neodpáře, ale je to Boží. I když absencí růžovomodré vlny jsem vše řešila za pochodu měsíc před termínem a stále nejsem úplně rozněžnělá, vím že je to správně. Jen tuším, že mít dítě dřív, nebyla bych tak hotová ze spánkového deficitu (jak mi dřív mohly stačit jen dvě hodiny?) a možná bych neměla ani takové pochopení pro kauzy matek a jejich dětí se syndromem třeseného dítěte :D Tot mé názory :-)
OdpovědětVymazatMusím se přiznat, že jsem si musela najít, co je to Syndrom třeseného dítěte. :D Každopádně dobré vědět. :D Hele, taky začínám mít pocit, že vzhledem k celkové prospěšnosti jsem měla mít dítě max ve dvaadvaceti. :D
VymazatPřijde mi, že ty mladší maminy to tak nehrotěj, nejsou ze všeho tolik vyplesklé a vynervené a obávám se, že ten spánkový deficit bude u mě zatraceně velký průser. :D Protože já jak se nevyspím, jsem vzteklá a nepříjemná až to bolí... (Taky nechápu, jak jsem mohla přijít společensky unavená ve dvě domů a ve čtyři vstávat a jet na praxi do lázní a přežít a nikoho nezabít...)
Já jsem zrovna v tom stavu, kdy si pořád myslím, že je to ufňukané, umazané, no prostě ošklivé a jsem za to docela ráda. Nedokážu si vlastně ani představit, že bych kdy měla dítě a to ho už mamka v mém věku měla.
OdpovědětVymazatVždycky mi říká, že to ale jednoho dne přijde, úplně samo a já už se tomu nebudu bránit, no dobře ... Ve skrytu duše si ale myslím, že se tomu jedna moje část bude vždy bránit.
Taky mi to mami říkala, moc jsem jí nevěřila... ale i když část mě se pořád snaží udržet zdání toho "dítě vlastně není můj životní cíl", začínám mít pocit, že o tom vědomě až tak nerozhoduji... Samotnou mě překvapilo,, jak příšerně silný a zakořeněný je najednou ten pocit "udělej si miminko"...
VymazatTo je roztomilé :) A já Vám naprosto rozumím. Byla jsem tak do svých 29 také zarytou odpůrkyní mateřství a všeho pokakaného a poblinkaného :D A potom to přišlo, práva láska, zamilovanost až do vesmíru a touha s tímhle mužem mít dítě. Všechno se vydařilo a dneska už spolu máme 2 děti. Jediné co bych si teda postěžovala jsou moje prsa :/ Ta to schytala, ale jelikož víc dětí rozhodně nechci, asi si nechám udělat nová :)
OdpovědětVymazatNo vidíte, to usne na tom dost podobně. Já jsem prý už tak v 10ti letech říkala mamce, že nikdy nechci děti. Ona z toho byla dost špatná, protože u malé holky to je docela na uvazenou, když něco takového tvrdí. No a teď? Začínám vybírat tady kočárek :-D Takže lidi opravdu mění své zaryté názory, a to klidně že dne na den.
OdpovědětVymazat