A žili spolu šťastně...
Popelka, Sněhurka, Šípková Růženka, Zlatovláska. Kdo by je neznal? Jsou s námi již od dětských let a s nimi i šťastné konce. Princ najde princeznu, zachrání ji, políbí a zvony štěstí se rozezní nad celým královstvím. Láska zvítězí nad nenávistí, vše se vyřeší ku prospěchu těch, kdo si to zaslouží. Možná už nejsme caparti, ale mnohé se nezměnilo, pouze princ a princezna mění jména, povolání, dobu. Stále však můžeme narazit na šťastné konce. Jenže tady je ten drobný háček - šťastný konec není konec.
Život prince a princezny přeci neskončí tím, že se políbí na vlastní svatbě a v doprovodu rozličných zvířátek vstoupí do světla plného hudby. Možná by to bylo krásné (a lehce morbidní), ale tak to není. Jako malá jsem pohádky milovala a ruku na srdce - jako velká je miluji ještě víc. Jenže pořád se nemohu zbavit dojmu, že mne někdo celý život nehezky tahal za nos. Jistě, je možná příjemné se sem tam nechat zatahat za fusekli, ale.
Kdykoliv jsem četla o Popelkách, Bridgetkách a jiných dámách, získala jsem dojem, že nejtěžší věcí pod sluncem je narazit na toho pravého a ulovit ho. Tedy, nechat se jím ulovit. Že úkolem žen je tvářit se ztraceně, svou nevinností okouzlit toho pravého prince, společně překonat nějaké ty překážky jako tloušťku, nedorozumění s houbičkami, případně ne zrovna přející macechu toužící po obdivu zrcadla, a pak je vymalováno. Protože jakmile se ocitneme v jeho náruči, máme to šťastně až do smrti prostě zaručené. Nebo ne?
Tady vidím dokonalou lstivost. A vlastní naivitu. Já chci těm příběhům věřit. Jenže život je někde jinde. Opravdu dlouho jsem si myslela, že najít si prince je ten nejděsivější úkol, který na mě čeká. Že pak už to bude procházka růžovou zahradou, kde budou labutě zpívat zamilované písně a jednorožci zvracet žužu na potkání. Chyba lávky. Dokázat s princem žít i po šťastném konci, to je teprve to pravé umění.
Nikdo vám neřekne (možná řekne, ale kdo by v oparu zamilovanosti věřil závistivému pesimistovi), že kytky a srnečky se nebudou konat každý den. Že to nakonec vždycky bude zvednuté prkénko, poházené ponožky a trenky, koule, které je třeba v letních měsících prohrábnout, a romantika okoukaná z porna.
Že ani my nebudeme dennodenně okouzlující krásky a pokud nechceme prasknout (nebo umřít v křečích), dříve či později si uprdnout zkrátka musíme. Že tou pravou výzvou bude přestát první společnou dovolenou, PMS, hádku o ničem, hádku o něčem, nemoc, nechuť, drobné nedostatky obřích rozměrů, fakt, že se na zámku občas něco podělá a je třeba to vyřešit... A tak nějak vlastně celý společný život.
 |
| I know you... |
Kdykoliv jsem četla o Popelkách, Bridgetkách a jiných dámách, získala jsem dojem, že nejtěžší věcí pod sluncem je narazit na toho pravého a ulovit ho. Tedy, nechat se jím ulovit. Že úkolem žen je tvářit se ztraceně, svou nevinností okouzlit toho pravého prince, společně překonat nějaké ty překážky jako tloušťku, nedorozumění s houbičkami, případně ne zrovna přející macechu toužící po obdivu zrcadla, a pak je vymalováno. Protože jakmile se ocitneme v jeho náruči, máme to šťastně až do smrti prostě zaručené. Nebo ne?
 |
| A Dream is... |
Nikdo vám neřekne (možná řekne, ale kdo by v oparu zamilovanosti věřil závistivému pesimistovi), že kytky a srnečky se nebudou konat každý den. Že to nakonec vždycky bude zvednuté prkénko, poházené ponožky a trenky, koule, které je třeba v letních měsících prohrábnout, a romantika okoukaná z porna.
Že ani my nebudeme dennodenně okouzlující krásky a pokud nechceme prasknout (nebo umřít v křečích), dříve či později si uprdnout zkrátka musíme. Že tou pravou výzvou bude přestát první společnou dovolenou, PMS, hádku o ničem, hádku o něčem, nemoc, nechuť, drobné nedostatky obřích rozměrů, fakt, že se na zámku občas něco podělá a je třeba to vyřešit... A tak nějak vlastně celý společný život.
Vztah totiž nikdy nekončí na začátku a bez snahy z obou stran se žádné šťastně až do smrti konat nebude.
Pravda, pravda, čistá pravda :-) Ten dojem jsem měla podobný, než jsem zřela, jak to funguje. Člověk se musí pořád snažit, jinak nakonec stejně bude nešťastný, ať s tímhle princem, žádným princem, jiným princem nebo princeznou :-)
OdpovědětVymazatVytesat do kamene. :) Často má člověk snahu odhodit princátko v domněnce, že jinde to bude lepší... E-e... Všude to bude jen tak dobré, jaké si to vzájemně uděláme (a teď nemyslím sex, i když i ten je veledůležitou součástí zdravého vztahu)...
VymazatHodně dobře popsaná zkušenost! S mým drahým jsme pět let a prošli jsme si všemi fázemi a situacemi, které popisuješ :) A bez ohleduplnosti, pochopení a ústupků na obou stranách bychom rozhodně až sem nedošli a opravdu ne vždy je to v odstínech růžové :D
OdpovědětVymazatNo, my oslavíme teprve třetí rok, ale myslím, že uvedené průběžně přichází od prvního společného půl roku výš... :D Když se nám ty růžové brýle zanesou balastem všedních dní... :)
VymazatObčas to jde až do rudých odstínů, co? :D A nejde zrovna o vášeň nebo barvu růží. :D
Chachá, tak to mě pobavilo :-D Pravdivé, až to možné není :-) Občas si zoufám nad tím mým princem, který se občas vrací do své podoby žabáka, ale abych mu nekřivdila, i já zapomínám být tou jemnou a civilizovanou princeznou, a spíše se podobám fůrii, která mu umí pěkně zatopit.
OdpovědětVymazatJsem ráda, že ses tak pobavila. :) Myslím, že občas si zoufáme všechny (a všichni). Důležité je mít vedle sebe někoho, kdo nás sere nejmíň a u koho nám nedělá až tak velký problém napočítat do deseti a myslet na to hezké... Hele a fůriovost občas pročistí vzduch, což taky není na škodu. :D
VymazatNádherný článek, fakt jsem se zasmála:) (I když ono je to možná k pláči, jak nás odmala lakovali) Chlapy miluju, ráda s nima trávím čas, všechno, ale bydlet s nima nechci i kdyby to byli princové až na půdu. Jsem samotářský sobec a nestydím se za to:)
OdpovědětVymazat