Nevrlá psí slečna

Gertruda se náhle probudila. Nožky jí ještě cukaly, ozvěna snového lovu na zajíce. Vylezla z pelíšku a s chutí se protáhla. Přiměla své statné tělo, aby se dopotácelo k misce s vodou. Dnes byl její den. Cítila to v kostech. Emil ještě nevstal a tak se Gertruda stěží protáhla dvířky na dvorek. Začenichala a nasála podzimní vzduch. Podzim. Čas lásky. Od jara toužila po padajícím listí, chladných ránech a zájmu psů. Přes léto si jí nikdo ani nevšiml. Ale teď voněla a byla přichystaná dát ocas na stranu tomu pravému. 

...

Cítila se báječně a tajně doufala, že její vůně okouzlí sousedova psa. Čekání na ranní procházku ji pomalu přestalo bavit a tak své tlusťoučké tělíčko protáhla dvířky zpět do domu. Nic naplat, pomyslela si, musí vzbudit Emila. Je třeba po okolí rozmístit co nejvíce voňavých výměšků, honilo se jí při výstupu do schodů hlavou, dát každé čubě najevo, že ona je tu paní. Dlouho po ní neštěkl ani pes a ona začínala být trochu nevrlá.

...

Nikdy by si to nepřiznala, ale v hloubi duše ten slabý zájem psů kladla za vinu fence corgina, která se přistěhovala do jejího rajónu. Vždyť ani nemá pořádné nohy, jak je možné, že se z ní mohou všichni zbláznit? 

Zamyšleně ťapkala směrem k posteli a bez skrupulí zaštěkala na Emila. Ten se jen chraptivě otočil na druhý bok. Tak to tedy ne, řekla si Gertruda. Se značným úsilím vyskočila k Emilovi a začala olizovat jeho spánkem odulý obličej.

No konečně, pomyslela si, když se Emil neochotně posadil na posteli. Začala vrtět ocasem, aby si rozespalého páníčka udobřila. Ocásek vždy zabere. Věděla, že bude muset chvíli počkat, než si Emil odbude nezbytné člověčí úkony. Za těch pár let si na to zvykla, i když dnes ji dlouhé čekání obzvláště popudilo. 

Dřív nebývala tak nevrlá potvora, ovšem ta corginí čuba jí nedala spát. Jak se věčně naparuje, s tím svým směšným vzhledem, odfrkla si Gertruda. Je tak divná. Pes bez ocasu, vždyť to proboha ani není pes. Popuzeně mlaskla a vydala se ke dveřím, aby dala Emilovi najevo, že si má vážně pospíšit. No, zdá se, že konečně pochopil, protože se za ní sune s vodítkem v jedné ruce a piškotkem v druhé. Tak se jí to líbí, když je hezky po jejím. 

...

Konečně se ocitli na ulici a Gertruda se mohla dát do díla. Jako zběsilá sedala na každém růžku, aby označkovala, co jí právem náleží. Když došli do Zlatavé ulice, zůstala pár vteřin jako opařená. Ta corginí mrcha si užívala s jejím vysněným psem. Pohár její trpělivosti právě přetekl a ona se rozštěkala jako pominutá. 

Tahala Emila a řvala, co jí síly stačily. Jaké bylo překvapení, když ucítila tlak na krku. Rozkašlala se a chtěla vrhnout vztekle vyčítavý pohled na Emila, když v tom dopadla pořádná rána na její tučný zadek. Gertrudo, zahřímal Emil, vznětlivé vztekliny nemá nikdo rád. Než se stihla vzpamatovat, už ji táhl opačným směrem a mumlal si něco pod vousy. Opravdu zaslechla slovo kastrace? 

Cítila se uražená a ponížená. Vzkvétal v ní vztek a naštvanost na celý svět. Proč je život tak nespravedlivý? Závist a zlé myšlenky jí vířily v hlavě. Však ona se pomstí. A začne Cecilovou sbírkou dětinských vinylových figurek.