Láska Koljo, láska...

Jsou chvíle, kdy jsem naprosto marná. Celé dny bloumám bytem jako tělo bez duše. Občas něco přečtu, vyvenčím psy, uvařím si čaj. A pak jsou dny, jako včera, kdy se nezmohu ani na to čtení. Nemám chuť. Nemám myšlenky. Nemám touhu. Nemám potřebu. Přitom všem potřebně toužím po nějakých myšlenkách. Se skelným pohledem sedím, jen místa se střídají. Křeslo, záchod, vana, gauč, až to vzdám a ležím v posteli. Na pohled jsem nehybná a stejná, jako vždy. Tak trochu duchem nepřítomná, možná s lehkým smutkem někde v pozadí hnědého lesku oka. Avšak uvnitř, uvnitř si trhám vlasy a křičím sprostá slova na nevinné tváře.

I tak to občas v mém světě vypadá. Strašáci, zmrzačené zrůdy, zubatá bez kosy, čerň odstínů tak temných, že i tma by se bála. Avšak štěstí lze nalézt i v té nejtemnější době, pokud nezapomeneme, že existuje světlo, jak moudře pravil Brumbál. A tak věřím, že budu pár dní bezcílně utápět lodičky v rozbouřeném moři svého nitra, aby nakonec přeci jen přestal vát ten zuřivý vichr a slunce vykouklo zpoza mraků. A den byl krásnější, než kdy dřív. 

Brumbál

Čím jsem starší, tím víc mě dojímá vše kolem mě. O víkendu jsem viděla část své roztroušené rodiny a  bylo to tak příjemné, že jsem po jejich odjezdu bulela jako malá holka. Vzpomněla jsem si na všechny ty svátky, které jsme slavili všichni pohromadě. 

Na kočičí jazýčky a tvarohové buchty od prababičky, na dědu, který pro mě měl pokaždé vřelé slovo a trochu vaječňáku na dně své skleničky. Na vše to hezké, co mě v pubertě začalo děsně otravovat. Od určitého věku jsem se stavěla proti všem zaběhnutým hodnotám, nechtěla jsem být jako má rodina, dělat věci jako má rodina. 

Vlastně jsem chtěla být samostatná jednotka, svobodná a volná. Žít svůj život daleko a hlavně jinak. A teď jsme všichni daleko. Někteří z nejmilejších už dokonce ani nejsou mezi námi. Člověk se kolik let brání a staví na odpor vůči něčemu tak přirozenému, že se nakonec musí smát vlastní hlouposti. A já se směji. Uvnitř. Ven se derou jen slzy. 

A tak si tu teď vylévám srdce a čím víc písmen se dere ven, tím tišší je bouře v mém nitru. Nikdy jsem netoužila po rodině, svatbě a podobných hodnotách. (Už ani slovo "děti" mě neděsí tolik, co dřív.) Dlouho jsem si myslela, že nejlepší je být sama. Jsem introvert, vlk samotář, nedělá mi problém někam se zavřít a prostě být. Nedělalo. Jenže člověk se vyvíjí a tak je to správně. A nakonec pochopí, že spousta z toho, čemu se brání, je to důležité, že ta rodina vlastně nebyla zas tak mimo.

Nelituj...

Každý člověk má své chyby, své smutky a své strašáky. Ale je neskutečná hloupost držet si od těla ty, kteří nás milují. Nakonec to budou jen zážitky a vzpomínky na hezké chvíle, které nás v největším chladu zahřejí u srdce. Je důležité najít si v rozdílnosti cestu, po níž můžeme alespoň občas kráčet společně . 

Někdy ve své tmě a nadutosti nevidím, kolik lásky kolem mě je. Kolik světla mi rozdávají lidé, kteří mě milují. Avšak tyhle chvíle prozření zbožňuji. Protože si uvědomím, jak hloupé je trápit se pro nic. Jak šťastná jsem, že tam někde je rodina, která mě vždy ráda uvidí. Jak neskutečné štěstí mám, protože vedle mě žije člověk, jenž je půlkou mé duše. Že mám přátele, kteří se za mě postaví a dokáží mi vykouzlit úsměv na tváři. 

Není nic špatného na tom cítit se občas na dně. Dovolme si smutkem projít, ale nenechme se jím pohltit víc, než je třeba. Obejměme se. Nemysleme na hovadiny, které nevyřešíme. Věnujme pozornost a energii těm nejbližším, včetně sebe sama, protože to je to jediné důležité. Říkejme miluji tě a mám tě ráda a díky že jsi. A teď mě omluvte, konečně mám zas chuť jít si číst. Jen co políbím svou lásku a uvařím nám sladký černý čaj.