Na jednorožci duhovou osadou

Protože jsem prý v poslední době víc kritická, slíbila jsem napsat jeden radostný článek plný duhy, třpytek a láskyplných slov. Asi nebude dlouhý. Za to vám z něj budou trnout zuby, jak bude sladký. Kdybyste si na článek mohli sáhnout, byl by chlupatý a heboučký, jako angorský králíček. Nebo jako růžovoučký jednorožec tancující na duze. Nebo ještě lépe - jako kříženec angorského králíčka a růžovoučkého jednorožce. No není to skvostně krásné? Jen na to pomyslím a mám hluboko na srdci tak nádherný pocit. Hebký a radostný.



Kdyby to nebyl článek plný lásky a úsměvů, měla bych patrně trochu obavu o své duševní zdraví a vyhledala bych si číslo na místní cvokhaus. Ale to nebude třeba, vždyť je to článek plný štěstí! Vypráví o tom, jak jsem vyjela na krásný výlet na svém jednorožci, který se jmenuje Třpytivý Cukrkandlík. Jeho srst je v barvě tutti frutti, hříva a ohon v barvě fialkových borůvek a růžek hraje veškerou barevností duhy - i když modrá o jeden angorský chloupek převažuje.

...

Je nádherný, ale nikdo mi ho nezávidí, protože žijeme na Mráčku nadějeplného života, kam žárlivost nepatří. Stejně jako kritika, vlastní názor, rozum, tvorba Virginie Woolfové a písně Joni Mitchell. Ale pryč od těchto ošklivostí, brrr. 

Nasedla jsem na Cukrkandlíka a on tanečním krokem vyrazil na konec Mráčku, kde žije v Bábovkové chaloupce naše milá kamarádka Blondýnečka (i když nežárlíme, všechny chtějí být jako ona, zvláště, když pohodí svými vlásky, aaach). Byla to kouzelná pětiminutová cesta tanečním krokem za zvuku naší hymny Pink fluffy unicorns dancing on rainbows.

Když jsem dorazila, otevřela mi Blondýnečka ve svých nejhezčích růžových šatečkách s volánky a pozvala mne, s bílým úsměvem na rtech, do svého láskyplného Bábovkového skvostu. Daly jsme si čajík, skoro tak dobrý, jako z Malované truhly, a cpaly se malinovými muffinky. Nemluvily jsme, protože to se na Mráčku příliš nenosí, mohlo by to vést k výměně názorů - a o to tu vůbec, ale vůbec nikdo nestojí.

...

A tak jsme seděly, zářivě se na sebe usmívaly, srkaly čaj z malebných hrnečků a pozorovaly, jak venku prší máršmelounci. Já a Blondýnečka jsme si šťastnými úsměvy div nezpůsobily křeč v koutcích úst. A Cukrkandlík? Ten nadšeně běhá před domem a chytá máršmelounky do své jednorožčí tlamičky. A pokud neumřel na příšerné bolení bříška, běhá tam dodnes.