Jak jsem spadla z větve nadšení

Která rodina nemá na dně skříně k nalezení kostlivce. Někdy se jich tam schovává i slušná hromádka. Nejlepší je samozřejmě mlčet a tvářit se, jako by se nic nedělo a vše bylo v naprostém pořádku. To funguje dobře. Většinou. Aspoň nějaký ten čas. Možná z toho pár rodinných příslušníků vyroste v tvory s lehkým psychickým problémem, ale to už je vedlejší. Hlavní je, že na pohled vzbuzujete naprosto normální dojem. Tím působí i rodina v knize Všichni jsme z toho úplně na větvi americké autorky Karen Joy Fowler. Až na to, že k normálu mají o něco dál, než jiné rodiny.

Nakladatelství Plus

Rosemary Cookeová, tedy vlastně Rose, Mary nikdy nikdo neměl příliš v lásce, vyrostla z přehnaně užvaněné holčičky v tichou ženu. Jako malá byla schopná vykecat díru do hlavy každému, kdo byl v dostatečné blízkosti. Její upovídanost byla tak otravná, že to nezvládla dokonce ani její nejbližší rodina a téměř na kolenou ji prosila, aby, až bude cokoliv vyprávět, začala zprostředka - doufajíc, že to brzy skončí. Uběhlo několik let, než se Rose dala opět do vyprávění - a jak začít vyprávění jinak, než v půlce.

A tak Rose, která právě studuje na vysoké, jenž se nachází v jiném státě, než její rodiče, začne vyprávět příběh své rodiny. Příběh o dnech, kdy měla radostné dětství, kdy byla dítětem šťastné matky a trochu podivínského otce-vědátora, mladší sestra zbožňováníhodného staršího bratra a dvojče úžasné ségry. Během jejího vyprávění se však dokořán otevřou dveře pomyslné rodinné skříně a začnou z ní, jeden za druhým, padat hluboko schovaní kostlivci.

A potom jsem se snažila na Fern už nikdy nemyslet. V době, než jsem odešla na vysokou, jsem se k tomuto cíli přiblížila překvapivě blízko. Stalo se to přece tak dávno. Byla jsem úplně malá. Bez ní jsem prožila víc let než s ní a většinu těch roků, co jsme byly spolu, si beztak nepamatuju.
Z domova jsem odešla jako poslední z dětí. I když se máma smířila s tím nesmyslem, že jedu studovat do jiného státu, během prvního roku zněla po telefonu zoufale. Kdybych odjela na prázdniny domů, ztratila bych kvůli bydlišti v jiném státě nárok na nižší školné v druhém ročníku, a tak jsem zůstala v Davisu. 
Máma s tátou mě přijeli v červenci navštívit. "Ještě že je tu jen suché horko, a ne parno jako v prádelně," opakovali pořád, což je do chvíle, kdy teploměr vystoupá bezmála ke čtyřicítce, jen plané tlachání. Když jsme jezdili po kampusu, míjeli jsme nevědomky dějiště onoho požáru. Teď už byla laboratoř zase plně funkční. 

Všichni jsme z toho úplně na větvi je krásnou ukázkou toho, jak se i po letech četby dokážu ve výběru knihy dokonale seknout. O tomhle zářivém kousku s úžasně poutavým názvem a celkem působivou anotací jsem si myslela, že je tím pravým pro mne.  Nemohla jsem se mýlit víc. Ne že by se jednalo o vyloženě špatnou knihu. Ale dlouho jsem se u žádného čtení tolik nenudila. 

Hlavní postava mi pila krev a již po několika stránkách jsem pochopila, proč ji rodiče nutili vše vyprávět zprostřed příběhu. Ovšem v tomhle případě to situaci nijak nezachránilo. Z dobrého námětu se stalo jen dlouhé, nudné fňukání jedné nesympatické slečny. Situaci občas zachraňovali nepřítomní a přitom všudypřítomní sourozenci Fren a Lowell. Ale na zlepšení požitku z knihy to prostě nestačilo. 

Věřím, že si kniha své čtenáře najde, ale na mě tam té sebelítostivé Rose bylo až moc. Její skučení bylo hlasitější, než chrastění zajímavých kostlivců, navíc zabilo mou touhu dozvědět se víc o jejích sourozencích a podnítilo chuť dobrat se konce, který ve mě zanechal pouze pocit úlevy.  

Za zprostředkování recenzního výtisku knihy Nakladatelství Plus vřele děkuji Webmagazínu Rozhledna!

Autor: Karen Joy Fowler
Překladatel: Petra Jelínková
Počet stran: 336
Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2015