Jak se Bradavice staly mým domovem

Nedávno jsem si vyhlásila harrypotterovské prázdniny. Kdykoliv jsem jako mládě byla nemocná, neměla na nic náladu, nebo se mi prostě jen zastesklo, vydala jsem se do Bradavic. Už jsem trochu starší mládě, ale v tomhle směru se nic nezměnilo. Musím vám přiznat, že jsem o tohle kouzelné místo, které jsem si zamilovala a nazývám ho domovem, málem přišla svou "sourozeneckou záští" (má-li někdo mladšího sourozence, možná mi rozumí). S Harrym k nám totiž poprvé přišel můj mladší brácha. A já jako znuděný starší sourozenec srážela jeho nadšení - děti umí být kruté, nebyla jsem výjimkou. Když dostal "První čtyři roky v Bradavicích", nechalo mě to chladnou. Jenže pak přinesl na VHSce domů první film...

Nechápejte mě špatně, já se "na tu dětinskou blbost" nechtěla dívat. (Byla jsem blbá, táhlo mi na třináct a asi se mnou trochu třískala puberta, nu co.) Jenže jsem zrovna obědvala, měli jsme tenkrát jídelnu spojenou s obývákem a přísný zákaz jíst kdekoliv jinde. V tom přiběhlo to klubko nadšení, že má půjčeného Harryho, že ho musí hned pustit. Pamatuji si, jak se zřítil před video, zbožně zasunul kazetu a vzhlížel ze země na TV. Já jen protočila oči.

Harry, Hermiona a Ron

Nemusím vám asi vykládat, že mi dursleyovský přístup nevydržel moc dlouho. Přistihla jsem se, jak zírám s otevřenou pusou, vidličku na půl cesty, a chci vědět, co bude dál. Bylo to úžasné! Hermiona byla skvělá! Já chtěla být Hermiona! Brácho, půjč mi knížky, půjč, půjč! 

A tak se stalo, že jsem četla. S nadšením a s chutí. Žádná kniha mě do té doby tak nechytla (když nepočítám Lady a Tramp a s krásnými ilustracemi). Četla jsem pořád. Chtěla jsem vědět, co bude dál. Četla jsem s baterkou pod peřinou, i když jsem šla druhý den do školy.

A tak vznikla má láska, má závislost, mé nadšení. Chtěla jsem dopis a pořád doufala (stále doufám), že ho jednoho dne najdu. Čekala jsem také na další díly - měla jsem ještě to štěstí (no, tenkrát jsem to tak nebrala, ale s odstupem si myslím, že o to větší kouzlo to pro mne mělo), že jsem byla (stále jsem) generace Harryho Pottera. My byli ti, kdo s knihami vyrůstali, kdo očekával nové díly. 

Umbridgeová, růžové zlo

A tak jsem čekala, až u nás vyjde nový díl, abych věděla, co bude dál a zároveň už se těšila, až vyjde i ten další. A jelikož mi Harry otevřel krom světa kouzel i svět čtení, začala jsem při čekání na další díly číst i jiné knihy. Ovšem Harry byl první knihou, která ve mně při čtení vyvolala fyzické známky odporu a znechucení - konkrétně profesorka Umbridgeová, bože jak já tu růžovou babiznu nesnášela. A nesnáším do dneška. 

Jeden by řekl, že jednoho dne z Harryho vyrostu, ale myslím si, že to ani není možné. Navíc po tom netoužím. Vyrůstala jsem s ním, formoval mě, chtěla jsem žít v jeho světě. V prváku na gymplu jsem nosila kostkovanou skládanou sukni a vestičku, protože mi to připomínalo školní uniformu, černý dlouhý svetr s kapucí, protože mi připomínal hábit. Psala jsem si dokonce poznámky brkem a inkoustem. A jednu chvíli byla stejně nesnesitelná, jako Hermiona.

Lenka "Střelenka"

Jak jsem dospívala, našla jsem si v knihách vždy něco jiného, něco svého. Od Hermiony jsem se dostala k Ginny, až jsem si zamilovala postavu Lenky Láskorádové. Zjistila jsem, že nejvíc by se mi líbilo právě v Havraspáru, kde bych se cítila mezi svými. Bude to nějakých dvanáct let, co jsem se do Harryho zamilovala a stále si v knihách nacházím to své. Kdykoliv je mi smutno, vím, že do Bradavic můžu vkročit a jsem zde vítána.

Svět Harryho Pottera je to nejkrásnější, co mě mohlo na mé cestě provázet. Jestli budu mít někdy vlastní děti, budu jim Harryho číst a probudím v nich stejnou lásku ke kouzlům, jakou mám v sobě. (Možná tu lásku odnesou i na jménech.) Do té doby - a ještě dlouho poté - se budu ke knihám vracet a číst je se stejnou chutí, jako když jsem jejich stránky otevřela prvně. 

   

Alan je boží!