Má pravá... i ta levá....

Byla to láska jako trám. A nebo jsem si to alespoň ve svých naivních náctých letech myslela. Byl krásný, byl chytrý a já byla až po uši zamilovaná. Byli jsme naprosto šťastní. Rozhodně jsme o tom byli oba přesvědčení  – jen já o něco málo déle, než jsem se dozvěděla, že vlastně nejsme pár, ale menší trio, nebo spíše, že oni dva jsou pár a já už jsem lehce mimo.

Bylo to smutné a bylo to bolestivé. A mělo to být poučení – což také nakonec bylo – ale potřebovala jsem k tomu delší dobu, abych si to plně uvědomila. Není nic horšího, než když jste přesvědčená o tom, že „je to ten pravý“, když vše ve vás - zdravý rozum, vnitřní cítění, něco chytřejšího než vy – vše snaží , s červeným praporkem  šíleně mávajícím před očima , dát vám jasně najevo, jak moc se pletete, a že od tohohle chlapa máte dát ruce (a další orgány) pryč!

A tak se slastně tři roky patláte v přesvědčení,že bez něj to není ono, že on byl ten váš „princ na bílém oři“ a že vlastně by jste měla sebe co nejvíc změnit, aby jste odpovídala představám“slečně dokonalé“.  A i když dotyčného nevidíte nijak pravidelně, když už ho potkáte, veškerou vaši získanou sebeúctu vám to rozmíchá jako karty. Alespoň poprvé, podruhé, potřetí  určitě.

 Jenže časem začnete zjišťovat, že vlastně dotyčný není takové terno, jak by se mohlo zdát. Že vy vlastně jen „milujete“ svoji mylnou představu o dotyčném, kterou jste si stihly vybájit během jeho ignorace. Začne vám docházet, že jste jiná, chcete něco naprosto jiného a že vlastně on vám celou dobu jen bránil být tím, čím jste, že vás potápěl, zastřihával vám křídla a navíc vy jste mu tohle vše dovolila i poté, co na to neměl mít už pražádný vliv. Ale pořád tu byla snaha“do-uzavřít“ v sobě tenhle nezdravý vztah.

A jako voláním osudu se vám on dostal opět do cesty – trochu vyzrálejší , ale ne tolik, trochu starší, ale vlastně pořád stejné pako, jako když vás opouštěl naposledy. A vy ho najednou začnete vidět úplně v jiném světle. Zjišťujete, že ty okovy, které vás celou dobu držely a ne a ne vás pustit, ty, které vám bránily v letu a s největší pravděpodobností v jiné lásce, najednou spadly z vašich kotníků a jste VOLNÉ.

A v tu chvíli se to stalo. Na internetu se na fóru,kam jste přes 5 měsíců nepáchli, setkáte s člověkem,protože odpovíte na dotaz jinému člověku – normálně s nikým z těch lidí nekomunikujete, protože máte pocit, že jste se tam ocitli obrovským omylem a všichni jsou to jen velká banda kňouralů, ale jak je vidět – měli jste tam být, už jen kvůli tomuhle okamžiku,kvůli tomuhle jednomu člověku. Zní to jako moderní pohádka. Neuvěřitelně a lehce kýčovitě – seznámení na internetu, chvilky psaní od večera do tří do rána, splynutí duší a plození básní, radost , touha a obava z prvního setkání a štěstí když se vidíte, obejmete se a vidíte tam to reálné ONO,držíte se za ruku a procházíte se po Karlově mostě a u řeky a sochy Harmonie si vyměníte svůj první (nutno podotknout že dokonalý) polibek. A pak se k sobě sestěhujete a pořídíte si psa.

A žijete spolu šťastně až do smrti – v to mohu doufat. Ovšem láska existuje,o tom jsem se přesvědčila - a to jsem rostla v kouzelného cynika.  Takže neztrácejme hlavu (ni srdce) dámy – láska je všude kolem nás! (A někdy je dobré přestat lpět na něčem, o čem si myslíme, že je pro nás to pravé a přitom je to jen předstupeň k něčemu mnohem, ale mnohem lepšímu.)