KNIŽNÍ POCITY: Pochopíš, až budeš velká

Ani nechci přemýšlet nad tím, kdy přesně jsem si z naší vesnické knihovny donesla Pochopíš, až budeš velká od Virginie Grimaldi. Každopádně si pamatuji, že jsem měla na sobě jen sukni a lehkou halenku a stejně mi bylo vedro k padnutí, takže jo, válí se mi tu už docela dlouho. Po novém roce jsem se rozhodla, že je pravý čas se do ní pustit, byla mou letošní první rozečtenou, avšak ne dočtenou, knihou. Jo, trvalo mi skoro dva měsíce ji dočíst. Ale není to tím, že by kniha byla špatná, nelíbila se mi nebo nebyla čtivá. Naopak, je to krásná kniha. Vtipná, smutná, oddechová a zároveň hluboká. 

Virginie Grimaldi - Pochopíš, až budeš velká

Vím, že jsem knížku postřehla už dříve a zaujalo mě hlavně to pruhované triko. No jo no. Ale knížka z prostředí domova důchodců mi tehdy nepřišla jako to pravé ořechové, takže jsem na ni úspěšně zapomněla. A připomněla se mi ve chvíli, kdy jsem brouzdala skromným prostorem naší vesnické knihovny. Když v ní člověk narazí na něco, co není hnusné, osahané a staré desítky let, prostě to tam nenechá jen tak ležet. A stejně jsem ji doma sušila dalších pár měsíců. Ale jak vždycky říkám - každá kniha má svůj čas. 

Pochopíš, až budeš velká vypráví o dvaatřicetileté Julii, která má za sebou né úplně lehké období - smrt tatínka, poněkud ignorantský přítel, neschopnost vyrovnat se sama se sebou - a tak v podstatě uteče od svého života v Paříži, aby se schovala v rodném Biarritzu. Vezme místo psycholožky v místním domově důchodců, kde se hodlá schovat před světem. Před příbuznými se stále tváří, že má prima pařížský život a mezi tím si klade otázku, zda se nezbláznila definitivně, když hodlá své dny trávit mezi staroušky. 

"Tak vidíš, mrňousi, všichni si myslí, že člověk je v každém období svého života jiný. Všichni si myslí, že existují děti, dospěláci a staří lidé, ale to je špatně." "Nene, to je pravda! Já jsem dítě a ty jseš starej!" "Přesně tohle si lidé myslí. Jenomže pravda je, že člověk zůstává dítětem po celý život. Jen si oblíká různé šaty, aby to skryl, a jako ostatní dělá, že je dospělý, že je rodič, a pak jednoho dne, když už je moc starý na to, aby to předstíral, tak si ten převlek sundá a všem ukáže, že je tím, čím vždycky byl: dítětem."

Všichni víme, jak je to s kovářovou kobylou. A tak Julie sice dokáže pomáhat a radit všem kolem, ale sama se sebou to nemá tak lehké. Každopádně, přestěhovala se na místo, které je plné moudrých lidí, kteří toho mají spoustu za sebou a ono ne všechny rady od staré babičky musí být vlezlé. Moc se mi líbilo prostředí domova, během čtení jsem si zamilovala (až na jednoho) všechny stařečky a asi bych jen tak nevěřila, že takováhle knížka bude tak vtipná. Byla. Dost. 

S Julií jsem trávila všechen čas, který věnovala práci v Tamaris, a za tu dobu jsem si zvykla na její způsob vyprávění. Někdy mi připadalo, že se snaží být za každou cenu vtipná, ale jo, ono to fungovalo a v konečném důsledku to nebylo zvlášť rušivé. Díky staříkům se mezi řádky knihy dostala i různá moudra a celkem smysluplné životní rady. Je už jen na čtenáři, zda je chce vnímat a vzít si je k srdci. 

Myslím, že na začátku jsem měla dost podobné pocity jako Julie, když nastupovala do práce, ale stejně jako ty její, i mé se během čtení stávaly vřelejšími a na konci mi bylo smutno, že tuhle bandu fosilů k sežrání musím odpustit. Milých příběhů není nikdy dost a máte-li na takový chuť, touhle knížkou rozhodně nic nezkazíte. 

Autor: Virginie Grimaldi

Překladatel: Alexandra Pfimpflová

Počet stran: 352

Nakladatelství: Ikar

Rok vydání: 2017