KNIŽNÍ POCITY: Zahrada: Velmistr

Jako by to bylo včera, co se v mé knižně-internetové bublině začaly objevovat fotky nafialovělé knihy se jménem Jany Richterové. První, co mi tenkrát proletělo hlavou, byla myšlenka, že tohle není nic pro mě. A dál jsem si žila svůj klidný život. Aspoň do té doby, než se mi autorka ozvala s prosbou o recenzi druhé knihy. Váhala jsem, ale nakonec jsem si řekla, že to zkusím. A dnes jsem tomu ráda. Myslím, že jsem tehdy zasela semínko přátelství. Nejen s autorkou, ale i s postavami z jejích knih. Možná je to tím, že jsem hluboce citlivý jedinec, ale Zahrada je pro mě něčím víc. Není jen příběhem party lidí, má pro mě i jistou terapeutickou rovinu. Možná proto Janiny knihy miluji, ale ne vždy je pro mě snadné je číst. Nebo o nich psát.

Zahrada: Velmistr

O Velmistrovi píši s neskutečným dvouletým zpožděním. Přesto si ještě do dneška pamatuji, jak hluboce na mě po dočtení kniha zapůsobila. Jde o předposlední díl pentalogie a já vím, že se mi zdál tolik jiný oproti předchozím dílům. Nedokážu říct, zda za to mohlo setkání s novou postavou Árona Hartmanna, který na mě působil jako zakázané ovoce, které bych si ráda utrhla ač vím, že ve vteřině dostanu přes prsty. Áron mě uchvátil, učaroval mi a já v jeho případě nedokáži být nic jiného, než něžná a shovívavá osoba, i když vidím ta tmavá mračna, která se mi rojí nad hlavou. Nebo za tu jinakost mohl Nikolaj, který se utrhl ze řetězu takovým způsobem, že jsem měla chuť na něj křičet?

Ne, nevěděla jsem to po dočtení a nevím to ani teď. Ale ten pocit, ten pocit přetrvává hluboko ve mně. Jana si ve Velmistrovi skvěle rozdala karty pro závěrečnou hru. Celkově mám z Velmistra poněkud živější myšlenky, možná i živočišnější? Kdo ví, ovšem Nikolaj by o uvolnění potlačovaného mohl dlouho vyprávět. Jako předskokan poslednímu dílu uspěl Velmistr více než dobře, odhalil některé stíny minulosti, aby zároveň nechal prostor pro řadu palčivých otázek. Ale na to jsem si už u Jany zvykla, že víc tápu ve snech a realita pevného mi uniká mezi prsty. A to mám na její Zahradě tak ráda, ačkoliv mě to samotnou občas zažene do úzkých. 

Vypadli ven do hezkého jarního dopoledne. Šeříky omamně kvetly, a tak se šli projít po blízkém nábřeží. Áron byl dost řečný brach podobně jako Johan, ale teď mlčel. Šla vedle něj, a přece sama, ponořena do vlastních myšlenek. Stejně se většinou týkaly jeho. Ještě nikdy se nesetkala s člověkem, jenž by byl svébytnější a víc nad věcí než on. S někým, komu bylo ukradené, jak jej kdo hodnotí, jako by ho měřítka druhých naprosto míjela. Nahlas zpívat, nezávisle myslet a nedělat věci jenom proto, že je od nás kdosi očekává, je v pořádku. A ona se na toho revolučního ducha lehce naladila. 

Nejhorší na tomhle dílu je, že mě jako čtenáře přibližuje konci a já si nejsem jistá, že jsem na konec a loučení připravená. Nechci opouštět staré známé, ačkoliv je mi jasné, že už jsou součástí mě samé, protože skrze můj čas, skrze hodiny strávené nad knihou, všichni ožili a stali se mnou. Tohle je něco, co nemám na sériích ráda. Člověk má až moc času a prostoru s postavami srůst. 

A tak to mám s celou Zahradou. Prorostla do mě. Někdy je pro mě až nepříjemné, jak hluboko se mi svým světem Jana dostala pod kůži, protože ne vždy to, co v hlubinách najdu, je líbivé a sladké. To ovšem nemá nic společného s literární hodnotou díla, naopak, je to přidané kouzlo terapeutické roviny, kterou v díle vidím nejspíš jen já sama.  

Za recenzní výtisk vřele děkuji autorce Janě Richterové a jejímu manželovi Liboru Richterovi z Nakladatelství Kruh.

Autor: Jana Richterová

Počet stran: 298

Nakladatelství: Kruh

Rok vydání: 2016