Lázeňský pobyt: Týden první

Nebudu vám nic nalhávat. Sotva se za mnou zavřely dveře pokoje, přála jsem si odjet domů. Nevím, co jsem čekala, ale byla jsem smutná a možná trochu zklamaná. On ten pokoj vlastně vůbec nebyl ošklivý, ale v tu chvíli se mi zdál chladný a bezbarvý, připadala jsem si jako zvířátko v kleci. Spolkla jsem tíživou směs touhy po domově, slz a pocitu opuštění, otevřela skříně a začala si vybalovat. Když jsem na postel položila Pana Pandu a svou červenou deku, na stůl rozložila knihy a pastelky, do křesla pletení, pokoj ztratil na své neosobní šedi a hned to bylo lepší. K dokonalosti tomu chybělo už jen jedno - hrnek, čaj, med a něco dobrého. Tak jsem se po půl hodině vracela na pokoj s tunou nepotřebných (ale roztomilých) věcí a jedním dokonale pomuchlaným hrnečkem z Flying Tiger, zásobou čajů, medem a hromadou lázeňských oplatek. 

První týden byl trochu náročný. Ono se řekne, že lázně jsou odpočinek, ale než si jeden zvykne na lázeňský rytmus, připadá si trochu jako dostihový kůň. Aby člověk skloubil dohromady jídlo, procedury a pití pramenů, no, občas by se mu hodil obraceč času. Celé mé dopoledne bylo věnované procedurám a přiznám se, že ač bylo venku krásné počasí, prospala jsem dost odpoledního času. Na rozdíl od spolustolovníků jsem lázně nepojala jako jednu velkou párty, což tedy znamenalo, že jsem byla vždy trochu mimo skupinku. Asi bych si měla zvykat. Byla jsem ta sečtělá, vlastně jsem si trochu připadala jako na základce a chvilkami mi z toho bylo ouzko. 

Jenže nemá smysl snažit se zapadnout někam, kam nepasujete, takže jsem se smířila s tím, že víc než spolustolovníci z nás prostě nebudou. Moc mi chyběly smysluplné hovory, nějaká ta spřízněná duše, se kterou bych mohla procházet kolonádou, srkat vodu z lázeňského pohárku a debatovat o smyslu života. Naštěstí v dnešní době může člověk zavolat domů a korzovat s mobilem u ucha, nejeden večer mi takhle odumírala ruka po dlouhých hovorech s Hříškem. Přiznám se, že jsem první dva tři dny občas i plakala. Dost možná za tu zádumčivost mohla špatná část měsíce.

Často jsem si musela připomínat, že lázně byly můj nápad a nejsem tam za trest. Že nemusím nutně navázat deset přátelství během prvních pěti minut, nemusím běhat po barech a výletech a být akční a hlučná. Frankie to řekl jasně: RELAX! A tak jsem si začala užívat svého lázeňského single života. Koupila jsem si lístky na několik večerních představení Karlovarského symfonického orchestru (a objevila díky tomu úžasný Chačaturjanův violoncellový koncert), zamilovala se do skořicových oplatek (a vytvořila si na nich závislost), spala jsem, když jsem cítila potřebu spát, užívala si masáže, uhličité koupele a rašelinové zábaly. Po večeři jsem koukala na Gilmorky a začala si na to tempo, klid a samotu zvykat.  

První týden se přehoupl do druhého závratnou rychlostí. Nechala jsem za sebou smutek, špatnou část měsíce, závěrečný koncert Dvořákova karlovarského podzimu, snahu navázat přátelství, několik obalů od skořicových oplatek, střet s burany a nervozitu z prvního pobytu v lázních. A konečně, konečně jsem si začala své odloučení od známého prostředí užívat.