Poslední rande

Rande naslepo je, v dnešní době internetu a sociálních sítí, celkem běžná věc. Málokdy se zamyslíme nad tím, zda na schůzku opravdu dorazí člověk, kterého očekáváme. Maximálně si budeme dělat srandu, že se z atletického krasavce vyklube plešatý pupkáč. Jenže, co když na druhé straně sedí člověk, který to v hlavě nemá v pořádku a jeho jedinou touhou je ublížit? Co potom? Pomůže říct známým, kam jdete? Když se večer nevrátíte, nebude si kamarádka myslet, že se rande zdařilo a vy jste prostě jen zapomněla na čas? Jenže co když jste tou dobou v kufru auta a míříte k posledním hodinám svého života? Do posledního dechu je novinkou Roberta Bryndzy, čtvrtý díl s Erikou Fosterovou přinášející čtenáři nejen skvělý detektivní příběh, na který jsme u Roberta zvyklí, ale i skryté poselství o bezstarostnosti, s jakou na sociálních sítích sdělujeme nejjemnější podrobnosti o sobě a svém životě.  

Robert Bryndza - Do posledního dechu

Blíží se konec léta, avšak horké dny neustávají. Veškeré pachy jsou cítit silněji, než je obvykle běžné. I ona je cítit. Vůně jejího těla se line celým autem, ani zapnutá klimatizace nedokáže její pach rozehnat. Zajel s ní ke staré textilní továrně, světla zhasnutá, aby nerušil noční klid, aby nebyli vidět. Výlet do Londýna si užíval, stejně jako její krásu, stejně jako její smrt. Teď už je z ní však jen znehodnocené tělo, odložené v kontejneru, ležící na černých pytlích plných smrdutých odpadků, spící věčným spánkem, nikým nerušené, nikým nehledané. 

Lednový večer se ztrácí v přívalu sněhu a mrazivého vzduchu. V jižním Londýně nalezne student v kontejneru na odpad tělo mladé ženy. Dlouhé hnědé vlasy obalené krví, místo očí dvě napuchlé boule, upnuté tričko na jinak nahém těle, spousta řezných ran. Není to hezký pohled na kdysi tak andělsky krásnou Lacey Greeneovou, která je již pár dní nezvěstná. Když ji rodiče viděli naposledy, chystala se na rande s pohledným mužem, se kterým se seznámila na Facebooku. 

Chvíli jen tiše seděl. Protější domy byly skryté za stromy a v místě, kde se řadové domky stýkaly s parkovištěm, stála pouze cihlová zeď. Natáhl se k přihrádce na palubní desce a vyndal latexové rukavice. Vystoupil z auta. Zaplavila ho vlna horka sálajícího z popraskaného asfaltu. Rukavice měl uvnitř během pár vteřin mokré. 
Když otevřel kufr, vletěla mu do obličeje masařka. Máchl rukou a odplivl si. Odsunul víko kontejneru. Vyvalil se na něj zápach a  další odporné mouchy, které kladly svá vajíčka do zahnívajících odpadků. Odehnal je a přitom si znovu hlasitě odplivl. Pak se otočil ke kufru. Byla tak krásná. Až do úplného konce ještě před pár hodinami, i když plakala a prosila. I když měla mastné vlasy a špinavé oblečení. 

Je to už pár měsíců, co detektiv šéfinspektor Erika Fosterová sedí v kanceláři za stolem a v zásadě jen civí do papírů a nudných statistik. Jistě, rozhodla se tak sama na základě personálních změn na vraždách, ale papírování, to skutečně není nic pro její náturu. Není tudíž žádným překvapením, že když se najde tělo Lacey Greeneové, Erika se čirou náhodou ocitne na místě činu, i když jí to oficiálně nepřísluší a už vůbec nikoho nepřekvapí, že nemůže na zavražděnou dívku přestat myslet, ač by se měla věnovat zprávě o statistice zločinů spáchaných nožem, což je přesně tak nudné, jak to zní. A tak Erika hledá souvislosti, které mohly uniknout pozornosti kolegů a skutečně narazí na shodu s nevyřešeným případem z konce loňského léta.

Do posledního dechu má poněkud pomalejší rozjezd, ovšem následovaný strmou jízdou peklem. Nevím, možná je to tím, že patřím ke generaci, pro kterou jsou sociální sítě běžnou součástí denního života, kdy si kolikrát ani neuvědomíme, co vše jsme o sobě ochotní sdílet a považujeme to za normální, ale tenhle příběh se mě nějak víc dotkl. Zvlášť když vím, že Roberta inspiroval zážitek v autobuse, kdy slečna odmítla cizímu muži sdělit, zda bydlí v okolí, aby následně sdílela svou polohu s celým světem. 

Ač se čtvrtý případ rozjíždí pomaleji, velmi brzy nastala chvíle, kdy se mi stáhly útroby čirým děsem a chtělo se mi až zvracet nad uvědoměním, jak snadné je někomu se dostat pod kůži. V ten moment jsem téměř rušila všechny sociální sítě, zároveň jsem ovšem nebyla schopná od knihy odtrhnout oči a musela ji dočíst a zjistit proč, protože kdo, to zjistí čtenář záhy. 

Musím se přiznat, že ačkoli jsem z knihy vážně nadšená - osobně jsem propadla čtivému kouzlu Robertových knih a Erice fandím už od samého začátku - trochu mě mrzí, že jsem se nedozvěděla víc o vrahovi, ale to je asi jen moje patologická touha po odpovědích a nutno dodat, že to mému čtenářskému zážitku nijak neubralo. Bryndza zkrátka válí i po čtvrté! 

Za poskytnutí recenzního výtisku vřele děkuji Nakladatelství Grada!

Autor: Robert Bryndza
Překladatel: Kateřina Elisová
Počet stran: 416
Nakladatelství: Grada
Rok vydání: 2018