Prostě si jen tak žít...

V posledních dnech prostě tak nějak jsem. Moc nepřemýšlím, neplánuji, nepřijímám do svého bytí žádné zbytečnosti zvenčí. Naopak mnohem víc času trávím spánkem, procházkami v přírodě, pletením, popíjením čaje, psaním si do sešitků, prostým pozorováním našich dvou huňáčů a vlastně pozorováním tak nějak obecně. Ale není to takové to přehlceno, kdy vám vjemy tečou i ušima. V přírodě je pozorování jiné než v ruchu města. Tady je to očista. Člověk cítí lehkost v hrudi, uvolnění, klid a mír. Ač vím, že vše v životě má svůj důvod (a jsem ráda, že jsem poznala Plzeň a mohla v ní krásné čtyři roky pobývat) nedá mi to se v nestřeženém okamžiku podivit nad tím, proč jsem s návratem blíže k přírodě otálela tak dlouho. 

Cítím se tu mnohem víc vyrovnaně. Cítím se být blíže sama sobě a začínám opět slyšet (a hlavně poslouchat) svůj vnitřní hlas, který byl umlčený hlukem, neustálým shonem a neviditelným tlakem na výkon, který jsem vnímala, ač moje přesvědčení o tom, co je v životě důležité (pro mě osobně) je někde úplně jinde. Možná je ta pohoda lehce způsobená i tím, že máme složitější podmínky. Zní to paradoxně? Možná, ale je to tak. Zjišťuji, že čím víc pohodlí mám, tím jsem línější a nespokojenější. Jasně, je celkem těžké být ve čtyřech - protože kluci nejsou žádní prcci a navíc jsou to velké osobnosti - zavření v jedné místnosti (občas tu po sobě šlapeme).

Je tu mnohem větší zima, než byla v Plzni, ústřední topení tu nenajdete, nemáme tu televizi (díky bohu) ani rádio (můj gramofon mi tu trochu chybí), připojení na net tu sice je, ale žádné zázraky od toho nečekáme (takže jsem víc offline než online a je to blaho) a když nemůžu v noci spát, buď musím čučet do zdi a nebo si číst na záchodě (místnost poněkud minimálních rozměrů), abych toho druhého nerušila. Ale je to v pořádku. Máme k sobě blíž, víc se objímáme a víc spolu mluvíme. Víc společně odpočíváme a chodíme na procházky a víc si vážíme společného času.  

Rezonuje to tu s mým vnitřním nastavením. Není kam spěchat. Spoustu věcí je naprosto zbytečné řešit - když to necháš plynout, ono si to samo poradí. Když si můžeš uvařit čaj (a osladit ho medem od místních včelařů), je všechno v pořádku. Procházka na čerstvém vzduchu udělá jednomu dobře, obzvlášť když za celou dobu nepotkáš žádného člověka. Jo, bála jsem se tohohle mezidobí, a ano, těším se na naše nové doma. Ale zatím si tu prostě tak nějak hezky žiji.