Nepravděpodobné, ovšem ne nemožné

Došla jsem k názoru, že už toho válení bylo až až, že se zdravotně cítím více než dobře, že mi vlastně začíná být domov tak trochu malý. Rozhodla jsem se najít si práci. Ne vletět hned do první, která je mi navíc protivná, ale prostě vybrat si něco, u čeho budu mít pocit, že by to mohlo být fajn. A tak jsem brouzdala po netu a hledala, až jsem narazila na dva inzeráty, které svou protichůdností zájmů lehce bijí do očí. První tím, že to bylo pro mne něco naprosto nového a druhé naopak svojí hřejivou známostí. Odhodila jsem veškeré zábrany a odepsala na inzeráty s myšlenkou aspoň jsem to zkusila. Světe div se, čekaly mě dva pohovory.

...

A tak jsem šla nejdříve do knihovny. Ano, čtete správně. Kdo by si nepřál pracovat s knihami? Konečně zúročím ty tři roky čtení a psaní recenzí a budu to mít do práce kousek. Upřímně, na tenhle pohovor jsem se těšila a věřila jsem si. Můj motivační dopis byl plný elánu a nadšení a už jsem se viděla, jak doporučuji knihy čtenářům, pípám čárové kódy a vznáším se jako víla mezi regály knih. No, patrně tušíte, že moje nadšení bylo trochu předčasné. 

V den pohovoru neskutečně chcalo a bylo fakt hnusně. Moje nálada tím trochu utrpěla a nezvedla ji ani formálnost, která panovala v mé jinak velmi oblíbené budově knihovny. Seděly proti mně tři dámy a já si připadala jako zlobivá holčička, která jestli se dobře neobhájí, zůstane po škole. Věta "Tak se nám prodejte." to rozhodně nijak zvlášť nevylepšila. Jak jsem se na to těšila, domů jsem se vracela jako spráskaný pes. 

...

Oproti tomu druhý pohovor, kam jsem šla spíše ze zvědavosti, byl naprosto úžasný a příjemný zážitek. Abyste pochopili to "ze zvědavosti". Ne že bych o to místo nestála. Spíše jsem tak úplně nevěřila, že bych mohla vážně uspět. Jednalo se o místo recepční (ještě cajk) v Centru robotiky (trochu méně cajk). 

Jsem totiž staromilec. Ano, počítač používám běžně, ale pořád si tak nějak myslím, že na jeho chodu se podílejí skřítci a kdybych teď měla složit test fyziky ze základky, asi bych pěkně pohořela. Vždyť jsem ani nečetla R.U.R.! Ale vím, že se v Čapkově knize slovo robot objevilo poprvé. A taky mám nakoukaný Avengres a dokonce jsem se vydržela dívat až do konce na nejnovější Star Wars. 

Jasně, tyhle znalosti mi asi nepomůžou postavit robota a zapojit elektrický obvod, ale... To, že něčemu nerozumím do hloubky, přeci neznamená, že nemohu mít zájem něco nového poznávat. Ba naopak je přesně tohle vlastnost, kterou tak závidím dětem. Ta nezatíženost myšlenkami tohle nedokážu, tomu nebudu rozumět. Prostě jdou a zkoumají. A takhle to beru také - jít a zkoumat. 

Dostala jsem možnost rozvinout se novým směrem. Vyzkoušet něco, o čem jsem si myslela, že je na hony vzdálené mému životu. A ona je to nejspíš i pravda. Ale přesně proto je tahle práce ideální. Jako recepční ty věci nebudu muset tvořit a rozumět nepochopitelným tajům techniky. Budu moci pozorovat a třeba se i ptát. Budu do toho moct nenásilně vklouznout, rozšířím si obzory a nezamrznu na místě. Jasně že se bojím, že něco poseru. Je to pro mě šílený krok do neznáma. Ale taky se na to zvědavostí celá třesu a mám ze sebe dobrý pocit. 

Někdy si myslíme, že je pro nás nejlepší to, v čem bychom však nakonec jen ustrnuli. Když si srovnám své dojmy z obou míst, ano, knihovna je úžasná. Jenže když se nad tím zamyslím, s největší pravděpodobností by tam na mě sedal prach, stejně jako na ty knihy, a neměla bych potřebu se nijak zvlášť rozvíjet a objevovat něco nového. V Centru to hýřilo životem, energií a možnostmi. Probudilo ve mně jiskřivé nadšení malého dítěte. A tak ho v sobě hýčkám, nenechávám se vyděsit myšlenkami na tohle ty nemáš a trochu doufám v moudrost mělo to tak být...