Hranice mezi láskou a pozérstvím

V poslední době mám v hlavě solidní guláš. Tak nějak vlastně nevím, co chci. S láskou vzpomínám na útrapy pubertálních let a přemýšlím nad tím, kde se, zatraceně, v mé hlavě vzala ta myšlenka, že až překročím pětadvacítku a dospěji, bude vše snadné. Asi jsem někde na cestě udělala chybu. Možná jsem měla dodělat jednu z těch vysokých škol, i když mě vlastně tolik nebavily. Možná bych se častěji měla kousnout a věci prostě dělat. Jenže já jsem chronický odcházeč, ať už to "sebrat se a jít" má viditelně dobrý důvod, případně pochopitelný jen pro mě. A někdy vlastně nepochopitelný ani mně. 

...


Často odcházím i od věcí, které mě těší. Je to asi má normální vnitřní potřeba po změně. A ta začíná lehce klepat stromem, na kterém je vybudované Hnízdo. A tady jsou ty lahodné přísady, které míchají můj guláš ostré chuti. Jsou dny, kdy toužím se na to všechno prostě z vysoka vysrat. Napsat srdceryvný článek o tom, jak mi s vámi všemi bylo báječně a jít hledat své místo dál. Když jsem s blogováním začínala, bylo to takové blaho. Nikdo po mě ani nezdechl. Ne že by se od té doby mnoho změnilo, ale přeci jen. 

Narostla zodpovědnost vůči čtenářům, vůči nakladatelům a já začala více vnímat svou zranitelnost a totální nedokonalost. Občas jsem nějakou myšlenkou možná přestřelila, někoho trochu zvedla ze židle, případně naopak vycítila, že nejsem jediná díra světa. Vážně bych tohle chtěla zahodit? Vždyť Hnízdo je, do hajzlu, jedna z mála věcí, o které mohu říct, že se mi i povedla. Daří? Nejsem si jistá. Někdy si uvědomuji, že jsem přestala své myšlenky publikovat. Začínám si je syslit v hlavě - a bože, to je takový voser!

...
Mám pocit, že jestli všechen ten hnus budu ještě dál dusit v sobě, asi prasknu. Jenže... Někdy se ve mně skrývá i spousta nehezkého a když to nesnesu já sama, jak mohu ten kýbl sraček chrstnout na veřejné místo? Co když zkazím ten obrázek, který si o mně čtenáři pravděpodobně udělali? Na druhou stranu, lidskost není vždy jen o kráse a statečnosti (a já nejsem zodpovědná za představy druhých). 

Někdy mi připadá, že ve virtuálním světě ukazujeme příliš dokonalosti. A to mě děsně štve, je to jedna z věcí, která mě vnitřně tahá pryč od Hnízda, pryč z toho virtuálního kolotoče. 

Někdy si říkám, kam zmizela upřímná láska k psaní, focení a sdělování. Kdy to potěšení vystřídala méně či více zřejmá forma pozérství. Kdy touhu po čtené knize vystřídalo "hlavně udělat pěknou fotku na Instagram". Kdy dělím se s láskou zastínilo udělat dojem, dostát své laťce. Někdy mi proběhne hlavou nekřesťanská myšlenka: "Vážně ty knihy milujeme tak moc, jak to prezentujeme na soc. sítích?", je tohle skutečně náš život? Někdy je mi ze mě samotné a z toho pokrouceného divadla tak smutno, že mám chuť se zvednout a utéct od toho všeho.

Příliš přemýšlím, já vím. A možná bych neměla věřit všemu, co mi proběhne hlavou. Ale někdy, někdy bych přísahala, že jsem se probudila do snu někoho jiného a i když se mi v něm moc líbí, vlastně potřebuji pryč. Máte také někdy tak chaotické myšlenky a protichůdné pocity? Přeci mě v tom nenecháte samotnou... 



Komentáře

  1. Milá Narcisko :-)
    Napsala jsi všechno krásně, smutně a krásně smutně. Někdy jsem také ze všeho kolem moc unavená. U mne je to hlavně proto, že moje práce (ta, za kterou mi vždy 15. posílají peníze) není to pravé ořechové (a to jsem to napsala hodně slušně...) Miluji knihy, písmenka, staré knihy, vůni...nedávno jsem doma jen tak zhruba napočítala asi 1200 knih, většina přečtených (i několikrát). Ale na IG a FB dávám jen občas fotku, protože můj "trojkovej" iPhone už zkrátka moc dobré fotky nedělá a jak trefně píšeš, tak by to stejně v záplavě krásných fotek zapadlo. Ale navíc čtu asi jiné knihy, kromě všech knih pánů Čapků a Arnošta Lustiga prakticky nečtu české autory. Ale úplně nejhlavnější je, že po dočtení každé knihy mám pocity nepopsatelné a nesdělitelné. Vždycky jsem Ti záviděla, že můžeš psát recenze a jsi tak nějak vydávání knih blíž, ale já bych stejně nedokázala někomu popsat knihu. Sama si vedu "čtenářský deník", to ano, ale i tam je někdy problém přenést myšlenku...A už mne ty virtuální světy taky nebaví. Takové malé čtenářské kluby - kniha, káva, víno nebo vychlazená Plzeň a můžeš o knize mluvit páté přes deváté....
    Narcisko, asi jsem nenapsala vůbec nic "k věci", ale moc Ti
    (i sama sobě) přeji urovnání chaotických myšlenek a klidné dny....a Tvoje Hnízdo je skvělé, nepřestávej!!!
    (potkaly jsme se na Noci literatury...)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za působivě dlouhý komentář. :) Myslím, žes to napsala dokonale k věci! Páni, 1200 knih, tak tolik jich nemám ani já. To musíš mít velké bydlení, případně šlapat opatrně, abys nezbořila nějaký ten komínek. :)
      Musíme se domluvit na to kafe! Když mi písneš na mail, někde výš ho tu mám, můžeme se domluvit, co říkáš? :) Bylo by to prima. :)

      Vymazat
  2. Mám ty samé pocity...k tomu ještě přidávám kult sluníčkářství, který mě děsně sere. Podívejte, jak jsem šťastná a já se nikdy se svým přítelem nehádám, jsem se sebou hrozně spokojená, všichni čumte na moje fotky, jak jsem pěkná/jak se mi vede/jak mám hromadu peněz/jak jsem zhubla/kam jsem jela na dovolenou/jsem pořád zkurveně happy. Celý je to založený na tom vyvolat závist. Kekel...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem ještě docela alergická na spojení "Body positive". To mě taky celkem sere v poslední době. Hlavně když si tam hodí foto holka s postavou, za kterou bych házela štěňátka krokodýlům, a začne psát, jak je důležité se milovat i přes své fyzické nedostatky... a pak jí každý píše, jak je krásná a boží a ona jen "Ne ne ne, ale jste úžasní"...

      Není nad to, když jsme si ukazovali fotky v albech, když jsme dostali na tábor foťák (pokud vůbec) kde bylo 32? snímků a člověk musel šetřit, nefotil každou <->ovinu, nehrotilo se to tolik a stejně doma zjistil, že padesát procent fotek obsahuje různě velké části palce. :D

      Vymazat
  3. Mně se hrozně líbí, jak jsi ve svém hnízdě upřímná a právě, že mi přijde, že zrovna tebe se to pozérství nijak zvlášť netýká, a to mě baví. A taky mi přijde, že s blogem nezacházíš v rukavičkách, prostě když si něco myslíš, tak to sdělíš. Teda na mě to tak aspoň působí. A je to je strašně super.
    Ale myslím, že chápu tvé pocity, taky mě často přepadá taková tíseň z toho, jak na Instagramu nebo na nějakém blogu vidím, jak mají "dokonalý" život, jak jsou aktivní a společenští a čtou milion knih za týden. A vždycky se mi hrozně uleví, když si připomenu, že to tak třeba jenom vypadá a že já mám taky krásný život. Přesto, že někdy jsou dny, který stojej za prd, ale tak ty máme snad všichni. :)
    A taky mě občas štve, že se přistihnu, jak "cenzuruji" své vlastní články, protože "takhle" už přece psát nemůžu. To jsou kecy, je to můj blog, mám právo na něm publikovat, co budu chtít. :D
    Díky za fajn článek, myšlenkové články mě baví, i když to teď zní hrozně, jako kdybych se vyžívala v cizím neštěstí a zmatcích. To snad nedělám.
    Měj se krásně, doufám, že na Hnízdo nezanevřeš a jsem ráda, pokud ti napsat článek pomohlo. :)
    P.S. Ten první obrázek na motivy Alenky jsem měla pár měsíců jako tapetu na telefonu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nijak zvlášť, ale už to na sobě taky pozoruju... kdybys jen věděla, kolik občas vyfotím fotek knihy, než jsem spokojená a pak to stejně ještě proženu kurvítkem, aby to bylo "v mých očích dokonalé". :D Někdy se směji sama sobě, když si v kavárně slintám nad dortem, ale nevrhnu se na něj, i kdybych chcípala hladem a chutí, protože to přece aranžuju, ne voe... :D Takže jo, i já jsem sama sobě občas na tečku a říkám si "Nikolo, Ty seš vážně občas kráva..." Ale je fakt, že bych na tom mohla být i hůř... do hlubin nefalšovaného pozérství jsem snad ještě úplně nezabředla...

      Tyo, mě v poslední době nepřepadá ani tak tíseň, jako spíš nefalšovaná úzkost následovaná panickými stavy... :D Oproti ostatním blogerkám si připadám jak stará bréca co nic nevydrží, občas trpím myšlenkami, zda mohu být knižní bloger když přečtu jen 4 knihy za měsíc (a někdy ani to ne), nemyslím na knihu každou vteřinu svého života a v žilách mi fakt nekoluje inkoust a písmenka... Někdy si i říkám, zda to fakt ty holky všechny ty knihy čtou, nebo zda si prostě jen nepřečtou prvních 50 stránek a nenapíšou recenzi... Protože občas mi to zkrátka přijde nad lidské schopnosti a možnosti...

      Pak si uvědomím, že nemusím někde makat za almužnu a dřít do úmoru, mám co nosit, kde bydlet a co jíst a připadám si se svými "problémky" směšná... a pak mi to celé, celý ten kolotoč přijde směšný a v hlavě se mi honí, zda bych se raději neměla věnovat něčemu užitečnějšímu...

      O "sebecenzuře" mi ani nemluv. :D Moc dobře tu mrchu znám. :D Snažím se ji zpacifikovat pokaždé, když něco píšu...

      Vymazat

Okomentovat

Vřelé díky k Tobě letí z Hnízda!