Půjčovna

Cinkání zvonku oznámilo jeho příchod. Nebýt toho nepatrného zvuku, nesoucího se potemnělou místností, nejspíš by si toho muže nikdo nevšiml. Šedá myš zavrtaná v hlubinách kabátu, očividně nervózní z vlastní troufalosti, nebetyčné smělosti. Nechal oči, ať přivyknou zaprášenému šeru, než se plaše rozhlédl po místnosti. Sám by se o tomto místě nikdy nedozvěděl, nebýt kamarádů. Co kamarádů, ty on neměl - jen známé. Nebýt známých, nikdy by neměl tušení, že se v blízkosti nachází tak nebezpečné a zároveň lákavé místo. Nebýt Jí, nikdy by se sem nevydal. 

...

Býval šťastný. Nebo alespoň spokojený. Nečekal od života víc, než co mu přinášel den za dnem. Někomu jinému by to možná nestačilo, ale on byl skromný. Bez ambic, bez touhy. Prázdná schránka, která však nečeká, až ji někdo naplní. Den co den pořád to samé, dokola, dokola, do zblbnutí. Proč se snažit žít, když přežívání je tak snadné. Bez bolesti, bez dechu, bez vášně. Život bez života. Pták bez křídel. Ryba bez ploutví. 

Nádech bez výdechu. Alespoň do doby, než se objevila Ona. Vdechla mu víc života, než byl schopen pojmout. Zpočátku byl snad i nadšen. Změny sice neměl rád, ale s Ní to bylo jiné. Hezké? Ne, hezké ne. Krásné. Jenže děsivě krásné. Postupem času víc děsivé. Začal mít strach o svůj klid. O svůj prostor. O sebe. Jako by byl vlak, který se řítí šílenou rychlostí a čeká ho jen jediné. Vykolejení. Zkáza.  

...

A tak se ocitl tady. V Půjčovně lží. Díky Ní viděl svět v barvách - a to bylo to poslední, co měl zapotřebí. Procházel místností, vdechoval vůni prachu, hořících svící, ztracené naděje a čehosi, co v sobě skrývají jen staré knihovny a zapadlé antikvariáty. Došel k pultu, za kterým se hrbil starý mužík, jenž nehezky připomínal pomstychtivého Ďábla. Stařec se potutelně usmál a jasně zasyčel "Ctěný pán si ráčí přát?"

Jsem jen další z proudu zoufalců, prolétlo muži hlavou. Přesto sebral zbylou touhu po svém pohodlí a hlasem, o němž si myslel, že není příliš prosáklý strachem, odpověděl: "Jednu prostou, leč účinnou lež, prosím."