Jak jsem našla svého Joelka

Poprvé jsem ten příběh viděla v Litoměřicích. Byla jsem u táty, naši se právě rozváděli, já byla čerstvě na gymplu. Měla jsem obrovský pokoj s vysokým stropem a zdí plnou oken. Uprostřed nekonečného prostoru stála televize. Ten den jsme zašli do DVD půjčovny. Čapla jsem Bambiho a rozhlížela se po ostatních filmech, když v tom jsem to uviděla. Dva nejoblíbenější herci na jednom přebalu a název, který by nenechal spát žádnou částečku divnosti v mém těle. Kate Winslet, Jim Carrey a Věčný svit neposkvrněné mysli. A tenkrát se zrodila láska na celý život.

Seděla jsem na zemi, zachumlaná v dece, a koukala na televizi. Nebyla ani malá, ani velká. Rozhodně ne plochá a měla stříbrnou barvu. S pomalu posvátnou úctou jsem vložila DVDéčko do přehrávače a stiskla PLAY. Už po prvních tónech hudby zmizel veškerý svět. Neexistovalo nic než já a film. Zamilovala jsem si vše. Netypického Jima Carreyho, který předvedl, že je "Pan herec". NIKDY jsem ho neviděla tak vážného. A Kate, ach bože, ta byla krásnější než kdykoliv dřív. Chtěla jsem být jako ona. Chtěla jsem být ona.

Mandarinka, bláznivá, divná, svá, veselá, kousavá, mrcha, sladká. Ona je do dneška můj vzor. Na seznam se přidalo pár dalších, ale žádná nebude jako ona. Nikdy. Tenhle film mi vždycky dával naději. Kdykoliv je mi smutno, kdykoliv je mi veselo, kdykoliv cítím poryv melancholie, nebo šílené veselosti, je to čas na tenhle kousek. O tenhle film se chci dělit a zároveň si ho chci nechat jen a jen pro sebe. 

Clem & Joel

Mám pocit, že je srostlý s mou duší natolik, že už mi to nikdy nikdo neodpáře. Mám radost, když se líbí člověku, na kterém mi záleží. A mám pocit, že je něco špatně, když mi ten člověk řekne, že filmu nerozumí, nebo se mu nelíbí. Ti lidé se z mého života vypařili. 

Tak jako jsem byla nadšená z Clem, toužila jsem po svém Joelkovi. Po někom, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem. Komu nepřijde divná má barevnost, koho neodradí můj vnitřní svět, kdo mě nechá čichat k podpaží, s kým budu sdílet intimitu všedních dní.

Trvalo to skoro deset let, než jsem našla svého Joelka. Člověka, jenž ve mně probudil nepoznané. Člověka, jehož přítomnost mi dává sílu, jehož život tak splynul s mým, že odtržení by se nikdy nemohlo povést úplně. Člověka, se kterým sdílím tolik stejných hodnot a přesto jsme oba tak rozdílní. 

Máme společného to nejsilnější - vzájemnou lásku. V každém vztahu, kde jsou dvě myslící bytosti, to občas jiskří ostřím, jenže co člověka dokáže sblížit víc? Snad jen utrpení toho druhého, chvíle, kdy si uvědomíte, že o druhého můžete přijít lusknutím prstů. Proto nemá smysl řešit nesmysly. Každý vztah má ty své, ale nestojí za to kvůli nim bořit něco krásného. Je lepší otevřít svou náruč a přivinout si druhého hlouběji do svého srdce.