Tak trochu jiná babička

Prarodiče, to je kapitola sama pro sebe. Kdo z nás jako malé dítě neutíkal do hřejivé náruče milující babičky - vždycky tam čekalo hřejivé slůvko, pohlazení, horké kakao a nějaký ten dobrý koláček. Ne každá babička je však roztomilá, slušná a přívětivá stařenka. Ta, již stvořil Švéd Fredrik Backman, má zkrátka koule. Kouří jako fabrika, zachraňuje životy, chová se jak puberťák nehledě na číslu v občance. Ale stejně jako ty milé a slušné zbožňuje svou jedinou vnučku. Babička pozdravuje a omlouvá se je pohádkovým příběhem pro dospělé, jenž v sobě stmeluje dobro, zlo a kýč. 

Knihy Dobrovský

Elsa je vnučka. Na svůj věk téměř osmi let je dost vyspělá. Určitě je vám jasné, jak jsou vyspělé děti v očích dospělých otravné (a možná trochu děsivé, aspoň tou otravností určitě). Jenže co je otravné a děsivé pro dospělé, je pro stejně staré jen pouhopouhou známkou jinakosti. A tu je třeba řádně ztrestat, že.  A tak krom své posedlosti slovy (a jejich opravováním), Harry Potterem a milovanou nebelvírskou šálou je ještě zatraceně dobrá v běhu. Jako každé jiné dítě. 

Babička je prostě babička. O sedmdesát let starší, než její milovaná vnučka, ovšem neméně otravná pro své okolí. Však kdo má rád čiperné staré lidi s vlastním názorem, no ne? Zvláště, jsou-li tyto názory poněkud bláznivé, občas hraničící s extravagantností, vždycky podané se sebejistou vervou. Pro Elsu je však babička víc než jen příbuznou - je její superhrdinkou, její jedinou kamarádkou. 

Kluk křičel, že prostě nemůže mít Spidermana, protože ten je jenom pro kluky! Elsa mu odsekla, že v tom případě může jít za Spidermanovu holku. Kluk ji hodil na topení. A ona ho přetáhla knížkou. Měl by jí být vděčný, protože takhle blízko se ke čtivu ještě nikdy nepřiblížil. To už přiběhla učitelka a rozhodla, že za toho jejich Pavoučáka nepůjde nikdo, protože je to postava z filmu, a ne hrdina z knížky.
V ten moment to Elsa možná opravdu kapánek přehnala, protože se učitelky zeptala, jestli někdy v životě slyšela o nakladatelství Marvel. Neslyšela. A Elsa šokovaně zakřičela: "A VÁM DOVOLÍ UČIT DĚTI?!" Po hodině musela zůstat ve třídě a neskutečně dlouho si s učitelkou povídat, ačkoliv sama se ke slovu ani nedostala. 

Babička s Elsou mají výjimečný vztah. Mají svůj vlastní svět, do kterého babička brává svou drahou vnučku již od dob, kdy byla malé, růžovoučké, uřvané škvrně. Babička dokáže vše obrátit v legraci, někdy to možná trochu přežene, ale přesto ji Elsa bezmezně zbožňuje a výlety do Miamasu si užívá. Naposledy se tam vydají z babiččina nemocničního lůžka, kde pod polštářem cinkají lahváče a voní skořicoví šneci. 

Babička pozdravuje a omlouvá se je v mých očích rozhodně šťastnější volba, než-li autorův mrzout Ove. V knize na mě čekala spousta situací, u kterých jsem se bavila, několik myšlenek, jenž si mě podmanily, avšak přesto jsem většinu času měla pocit, že trochu trpím. Čtení Babičky bylo jako jízda na horské dráze - nadšení střídalo vnitřní znechucení. Deptá mě to o to víc, že ani pořádně nedokážu říct, co přesně mě na tom vlastně štvalo. Možná to byla určitá kýčovitost a hra na city a také počáteční nesrozumitelnost snového světa.

Nakonec jsem knihu přečetla do konce a uronila i slzu dojetí (ovšem spíše při vzpomínce na vlastního dědu, než-li nad osudy hrdinů), přesto se obávám, že se ve mně tento příběh dlouho neohřeje. Jakožto oddechové čtení na dovolenou by tahle kniha mohla udělat milou službu - kdyby autor své dílo trochu proškrtal a ubral nějakých sto stran, byla by kniha lepší jak ke čtení, tak k cestování. 

Za zprostředkování recenzního výtisku knihy Nakladatelství HOST vřele děkuji Knihy Dobrovský!

Autor: Fredrik Backman
Překladatel: Jitka Herčíková
Počet stran: 450
Nakladatelství: HOST
Rok vydání: 2015