Jak mi začala self-help literatura lézt krkem

Jako lidé jsme strašně, ale strašně zlobiví jedinci. Často si místo "tvorby hodnot" dovolíme odskočit ke kartám, četbě mailů, brouzdání po FB.  Místo toho, abychom dělali úkoly si čteme, kreslíme, čmáráme do deníků. Nedejbože, že si dovolíme sedět na gauči, zírat do zdi a toulat se po pláních vlastní fantazie. Sami. Doma. Co ti to jako přinese? Vždyť tohle tě neuživí. Tímhle nic nedokážeš. Musíš být produktivní, musíš žít, využít každého dne naplno! A já ti mohu pomoci. Mohu z tebe udělat nového člověka. Lepšího, produktivnějšího. Budeš šťastnější. Tady máš mou knihu, změní ti život.


Why we feel so stressed...

Hodně dlouho jsem tohle svému okolí žrala. Vždyť mě o tom přesvědčovali dnes a denně. Jsem příliš pomalá, příliš málo výkonná. Nemám toho správného společenského ducha. Neumím sdílet své nadšení se skupinou lidí. Nedokážu jednat dostatečně rychle. Vždycky tu bude někdo, kdo to zvládne lépe, než já. Proč nemohu být jako ona, když ona je tak slušná, hodná a má takové ambice. No, na to je jednoduchá odpověď, kterou není snadné si v dnešním světě srovnávání a náporu stylu "just do it" nebo "find your passion" přiznat. JÁ NEJSEM ONA. 

Když se vám nejbližší okolí, počínaje rodinou, přes základku, po první práci, snaží vštěpit, že vaše citlivost, vaše vnímání světa, nejsou správné, dříve nebo později jim to uvěříte (pokud ne, gratuluji vám). Rádi se oháníme tím, jak je individualita úžasná věc, jak je nutné ji podpořit. Ale jde stále o jeden druh individuality - společenský, zábavný člověk, který do všeho skáče po hlavě. Jakmile si čtete v rohu, jste "prostě divní". Málokdo na vás shledá něco úžasného. Pokud tedy není stejně divný, jako vy.

Journey
Zpětně vidím hlavně ty hezké chvilky, ale většinu času pro mě byla interakce s okolím za trest. Ne že bych neměla ráda lidi a jejich společnost. Měla, ovšem jen některé a omezenou společnost, sebehnusněji to zní. Začala jsem si k sobě hledat cestu, i když ne příliš šťastně. Pořád jsem totiž měla pocit, že bych měla-něco-dělat-jinak.

A tak jsem, hlavně v posledních letech, objevila self-help knihy. Většina těchto knih má něco společného. Vedle nadšení jsou to "základní životní pravdy". Jenže ušité na míru samotnému autorovi. Takže vlastně všechny tyhle knihy jsou v podstatě na jedno brdo, nikde neobjevíte v zásadě nic nového, ale přeci. Přeci jen se nově tváří.

Opravdu jsem si nějaký čas myslela, že mi to může pomoci. Ještě do nedávna. Jenže pak mi to docvaklo. Já se tímhle nepřibližuji vlastní cestě ani o chlup. Možná, že to funguje tisícům dalších lidí. Třeba se v těch knihách opravdu někdo našel. Ale pro mě osobně je to jen další cizí cesta. 

Enjoy
Kdy si začneme uvědomovat, že jsme unikáty sami o sobě? Že nemusíme nutně šlapat cesty, které nám ostatní tak lákavě předhazují. Nemusíme být výkonnější, společenštější, šířit své umění mezi ostatní, jen proto, že je to zrovna IN. Když mi to nejde přes čumák, nebudu se přeci trápit. Nejde v životě o něco víc, než o napodobování cizí cesty? Neměli bychom raději hledat ve svém nitru, než vně?

Vždyť proč bych měla být méně úspěšným člověkem, když toužím po tom ráno v klidu vstát,  dát si šálek čaje, užít si chvilku ticha, nebo společnost svých nejbližších. Zajít za cizím starým člověkem a dělat mu společnost. Dívat se na to, jak ptáci zpívají v korunách stromů, v klidu sedět v parku a jen zhluboka dýchat. Vnímat paprsky slunce na tváři, mít radost z čtení knihy, vůně květin, pěkné písničky.  

A tak jsem self-help knihy hodila na hromadu. Protože v nich svou cestu stejně nenajdu. Musím si ji vyšlapat sama, ne se motat v cizích šlépějích. Nemá smysl předstírat, že toužím vyčůrat díru do sněhu, když to tak není.



Komentáře

  1. Je dobře, že jsi je hodila na hromadu :). Já osobně nikdy nechápala, na co takovéhle knihy vůbec jsou. Vždycky mi přišlo, že člověk sám jako takový si dokáže pomoct mnohem víc, jen si na sebe musí udělat čas a trochu víc se zamyslet :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Některé nejsou na první pohled "tak nebezpečné". A člověk má pocit, že mu to pomáhá ukázat směr.... až se zamotáš do všemožných směrů, máš z toho tak akorát depku a přijdeš si zbytečný...

      Vymazat
  2. Víš, že jsme na tom úplně stejně? Já byla taky vždycky za tu divnou, která nikam nezapadla. Ono už má hlavní záliba - čtení, se nikdy v mém okolí nesetkala s kladnou odezvou, protože moji kamarádi stěží přečtou noviny, natož nějakou knihu. A pak jsem si to uvědomila, ano jsem jiná, ale to přece nevadí, nebo alespoň mě ne, ostatní ať si trhnou nohou. :-)
    Hledám si svou cestu životem a párkrát jsem sáhla po těchto knihách, které mají ukázat tu "nejlepší" cestu, ale problém je v tom, že každý člověk je jiný a sedí mu něco jiného. Takže jsem pochopila, že tuty cesta nevede.

    Ale jednu knihu ti mohu doporučit, a to Šťastnou knihu (případně Šťastný blog), kde autorka dokazuje, že radovat se dá z každé maličkosti, ne-li blbosti. A život je prostě normální.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Šťastný blog jsem měla moc ráda, ale posledními články má záliba spíše upadá. Nevím, přijde mi, že autorce dochází nápady a šťáva. Což je škoda. :)

      Jsem moc ráda že jsi taková, jaká jsi. :) Takovou Tě mám také ráda. :) Jsi skvělá přítelkyně, k tomu Ti pomůže málokterá kniha, to musíš mít v sobě. :) A Ty máš rozhodně zlaté srdce. :)

      Vymazat
  3. Skvělý článek, který mi jakoby mluví z duše.

    OdpovědětVymazat
  4. Jojo, když mi bylo 20 a byla jsem tu jen sama za sebe, taky jsem si to myslela. Že mi ke štěstí stačí když se vyplácnu na sluníčko a budu meditovat. Jenomže pak jsem chtěla mít vlastní byt a prcek přece potřebuje nové boty a zaplatit kroužek. Najednou potřebuju být produktivní, vydělat na to a ono. Není mi to vlastní, raději bych se brouzdala po lese, ale za to mi nikdo výplatu nedá. Tak vděčně sahám po knihách, které mě naučí myslet trochu víc byznysově a pracovat na sobě...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, vidíš. Mně je 26, u rodičů již dávno nebydlím, místo dítěte mám dva psy a pořád si myslím, že mi "tohle" ke štěstí stačí. :)
      Ono je hlavně produktivní a produktivní. I ty botičky pro dítě nemusí být nutně značkové, zvláště když z nich prcek za chvilku vyroste.
      Je to o prioritách - jako celý život. Pokud Ti tahle literatura pomáhá, nikoliv deptá, pak je vše v pořádku a jdeš svou cestou.

      Vymazat
  5. Koukám, že my knihomolové to máme stejné. ;) Ten pocit odlišnosti ve mě pořád přetrvává, ale už jsem se naučila na to kašlat. Prostě jsem taková. Má to své výhody i nevýhody, jako všechno v životě. Jednu dobu jsem taky hltala self-help knihy a chtěla ze sebe vypěstovat nadčlověka, někoho "normálního a úspěšného", ale dneska už to nedělám. Pochopila jsem, že nemá cenu ze sebe dělat něco, co nejsem, snažit se zapadnout. Naopak se mi líbí, že jsem ta divná. Minimálně mě nikdo netahá o víkendu do hospody a já tak nemusím lapat po dechu v zakouřeným lokále a můžu si doma krásně číst nebo psát. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D Jsem ráda, že nejsem sama, kdo měl chvilku "touhu" udělat ze sebe "normální a úspěšnou". :D Ono, stačí když je člověk navíc říznutý lehce (nebo i těžce) introverzí, no to je teprve pak jedna velká jízda. :D
      Je pravda, že víkendu nad knihou se žádný zakouřený lokál s opilým lidem nevyrovná. :)) Já jsem také za svou divnost ráda, jen někdy, někdy mě to prostě popadne, víš.... taková ta "touha se zavděčit".... jako že mám někdy pocit, že by se mi třeba snáz dýchalo, kdybych byla jako ostatní.... ale zase bych byla nudná, nečetla bych a neměla tak fajn kamarády... :D A s povrchními blby já si nemám moc co říct.... :D

      Vymazat

Okomentovat

Vřelé díky k Tobě letí z Hnízda!